Pouta

Nezúčastněné, ale velice atmosférické pozorování, žádné názory jako klíny do hlavy, taky není důvod. Stopáž v pohodě, herci neokoukaní, smysl evidentní. Slušný nadprůměr, jeden z tuzemských příkladů takovýchto snímků, snad se nebudou opět množit hlasy o "záchraně české kinematografie." Opět není důvod. (31.03.2010)

Zdlouhavá stopáž a má neutěšená zvědavost z neukončených individuálních příběhů. To je to, co mě brzdí v plném počtu. Trocha té psychologie v českém filmu 21. století, pro někoho možná s tuctovým tématem, na mě zapůsobila perfektně. Nádherně zobrazená (ne)upřímnost doby, ve které tito spoutaní lidé žijí. Každý je spoutaný po svém. Když to řeknu po stbácku " Každej má, co si vybere...". Film plný neupřímných a bezpáteřních postav. Všudypřítomná faleš a podvod ve všech směrech, rodinná, profesní i přátelská, možná jediná Klára, ta zde má zastupovat onu hledanou upřímnost. Upřímnost v době nedobrovolných činů. Těžký úkol. On vlastně i Stbák je jen zaměstnanec, a může mu z té jeho práce občas rupnout v kouli. Závodní lékař evidentně nepomůže, natož zlepšovák s pytlíkem či groteskně jednoduchý kolega, tak je potřeba začít přemýšlet. Kde hledat inspiraci? Třeba u majora s manýry mafiánského bose, který si rád a s nostalgií zavzpomíná na 50 léta (Kaiser výbornej) Antonín také začíná přemýšlet, je si jistý svou nadřazeností a mocí nad lidmi kolem něj, ovšem je tu jeden, nad kterým moc nemá, tedy až do chvíle, kdy upustí svůj služební průkaz. Upřímnost se nakonec dostavuje a má spoustu podob, nejen slovní. Radim Špaček chtěl možná dokázat, že i herci, jež se zaprodali do novodobého moru umělohmotných seriálů, dokáží hrát, nejen vydělávat. Nepochybně to dokázal. Velmi slušný scénář, precizní snímání kamery a neméně zdařilá režie. To jsou základy všeho, co dělá film jiným. Skvostná hudba doplňuje stupňující se atmosféru naprosto dokonale. Titulky v doprovodu songu od WWW jsou jedny z mála, které si vychutnám až dokonce, neb hudba oné formace mě provází již 15 let a texty Lubomíra Typlta mi hlavě lítají ze strany na stranu v podstatě denně, i proto si dovolím.... "jsem prach a v prach se i obrátím, nemám víru aspoň jí neztratím...." Novodobý, český film, může ve světě konkurovat, což je pro mě výborná zpráva. (21.08.2013)

Velmi slibné zjevení na poli českého filmu několika (deseti?) posledních let (Protektor? pche). Scénář i režie, všechno v cajku, Martin Finger očekávatelně výtečný (koneckonců, v Prakomdiv uměl naživo vždy velmi slušné "komedie"), zbytek ansámblu krásně přirozený a uvěřitelný. Ovšem mně nepříliš známý Ondřej Malý vskutku neskutečně překvapivý - minutu od minuty jsem pod charismatickým vedením tohohle šlachovitého skřítka s pichlavým pohledem vlhla víc a víc. Úkolem role "největší zrůdy" filmu bylo přikovat diváka do sedačky a vzbudit v něm emoce, což splnil absolutně dokonale - druh vyvolaných emocí je však už na povaze každého zvlášť. Tleskám a mhouřím oči nad těmi několika malými hloupostmi snímku, které bych bez jeho přítomnosti nejspíš nepřenesla přes srdce tak snadno. Body navíc za skvělou hudbu/zvuk. (4,5* + je to čes-ký) (24.02.2010)

Iritující svou explikativností (řekne se vše, co se musí; ukáže se vše, co se ukázat má - a nic navíc) aneb rádobynekompromisní film pro komformisty, kteří jsou neradi vytrháváni z konceptu, ale rádi žasnou nad tu pozornost odvádějící kompozici a tam zase drsnosti v mezích českého filmu. Nevzpomínám si, kdy mě nějaký český snímek natolik krkal tím, že se vždy uchýlil k té nejjednodušší variantě, a tak - postava má lepší náladu, oblečeme ji do teplejších barev; postava má psychické problémy, zvýrazníme ruchovou stopu. To vám fakt všem stačí, že film nemá retro háv a není tragikomedie, už nesejde na motivovanosti postav a kauzálních vazbách mezi scénami, laciné efektnosti? Kde kdo vzal ten nesmysl o drsné postavě, když jde o dalšího chcípáčka (bacinká se do hlavinky o umyvadlo a hrábne mu, dýchá do pytlíku a na konci přebrodí řeku, protože na druhé straně je koncert WWW), jehož vývoj je navíc zcela nekonzistentní a jako hajzl se chová jenom v případě, když to filmu potřebuje? Jo, a proč jedna postava nosí u sebe celou dobu sprej? Aha, aby mohla něco v závěru nasprejovat na zeď ložnice druhé. A takhle vykonstruované a při zamyšlení nefunkční je v té přeceňované a nesoudržné artistní nudě vše. Přitom to není vůbec drsné a nesmlouvané, právě naopak - sex zůstává v elipsách, když dojde k násilí, tak to je buď skryto ve tmě a pro odlehčení zakončeno rádobyvtipnou hláškou ("Ukaž občanku, sračko!"), nebo je patrná neskutečnost (pálení cigaretou). Na ten opravdu účtující český biják stále čekám. (31.01.2010)

Tak Český lev za nejlepší mužský herecký výkon pro tento rok je už jasný. Ondřej Malý dlouho čekal na svoji životní roli a ona přišla. Režisér Radim Špaček v tvůrčí vizi stvořit iluzi hluchého bezčasí Československa poloviny normalizovaných 70. a 80. let minulého století obsadil téměř samé obecně neznámé herecké tváře (vyjma dokonale dvojace bodrého Oldřicha Kaisera) a jeho tah mu na sto procent vyšel. A právě z hereckého mistrovství Ondřeje Malého povstala Zrůda. Má v sobě cosi hereckého charizmatu Karla Rodena a vizuálně pak odkazuje ke svému skutečnému kolegovi z KGB Putinovi, ta souvztažnost až mrazí. Jestliže chtěl Špaček ukázat hnus doby, tak se mu to na modelu buňky československé tajné bezpečnosti bezezbytku podařilo. Scénář Ondřeje Štindla (který je tímto obdobím fascinován již dlouho, pamětníci jistě vzpomenou na Paskvil a jeho fascinací retro návraty k ,,umakartové" kultuře východního bloku) dobře funguje ve své pouti k Stbácké Golgotě, model dokonalého systému totalitní moci je sugestivně výstižný a v této rovině nemá chybu, neboť z něj mrazí, jeho propojení s osobním příběhem znuděnosti absolutní mocí, syndromu vyhoření či možná krize středního věku jednoho z článků dokonale vystavěného soukolí by možná sem tam trochu zaskřípal, kdyby ho neutáhl skutečně fascinující výše zmíněný herecký koncert Ondřeje Malého. PO UTA. Možná už je konečně PO Univerzální Totalitní Aroganci. Po dvaceti letech se tak česká potažmo československá kinematografie začala vyrovnávat s naší národní temnou minulostí a někdo konečně otevřel Pandořinu skříňku, do které dosud nahlížely jen televizní dokumentární projekty. Už bylo načase... (08.02.2010)