Pouta

Já, jakožto člověk režimem nepolíbený, jsem se v tomhle zvláštním filmu prostě nenašel. Celé mi to přišlo zbytečně zdlouhavé a místy velmi nudné. Prakticky kdykoliv nebyl na scéně Ondřej Malý přemáhala mě chuť to vypnout. Všechny výkony, až na dvě výjímky mi přišly maximálně amatérské. Příšerné obsazení, některé postavy mi ve svých rolích maximálně vadily. Kamera a hudba se tvářily skoro jako by se jednalo o velkofilm. Nejsem však proti udělení lva, neboť rok 2010 ( a nejen tento rok ) byl u nás filmově velmi chudý a tento film je tomu důkazem. Od odpadu film dělil pouze skvělý výkon hlavní postavy. Slabé * *. (14.05.2011)

Člověk by od 2,5hodinového filmu čekal, že bude mít dost prostoru pro to, aby diváka nakonec uspokojil solidně a smysluplně vystavěným finále s uzavřenými příběhy všech (či alespoň většiny) postav. Bohužel. V tomto Pouta zklamala na celé čáře. A je to velká škoda - obzvlášť s ohledem na herecké výkony, kterými Špačkův snímek disponuje (skvělý Ondřej Malý, žalostně, nehorázně nevyužitý Oldřich Kaiser a další). Děkuji uživatelce Ducharme za její komentář, který říká prakticky všechno, co má, a s nímž stoprocentně souhlasím, ačkoliv Poutům dávám jednu hvězdu navíc. 345! (25.04.2011)

V posledních dvaceti letech jsme si zvykli, že hra s psychologií v českých filmech moc nefunguje. Když měli herci říkat "miluju tě", "nenávidím tě" nebo prosté "jdi do hajzlu", tak to buď vzbuzovalo úsměv, nebo to bylo trapné. Jako by režisérům bylo trapné v českém prostředí přenášet na plátno "velké" city. Pouta tohle prokletí prolomila a jako psychologický thriller fungují na jedničku. Většinou neznámí herci jsou do posledního perfektní a Ondřej Malý v hlavní roli dokonce předvádí jeden z nejlepších hereckých výkonů v porevolučních filmech. Jeho hrdina Antonín je v podstatě záporák, ale jeho chování je v každé chvíli pochopitelné (nikoli ospravedlnitelné). Vůbec celé prostředí komunistického Československa a praktik StB je tu ukázané velmi přesně a efektně. Určitě nejsem jediná, kdo bude Pouta přirovnávat k Životy těch druhých, ale tenhle příběh je ještě mrazivější a má méně pozlátka. Škoda je jen dvou věcí - scénář je chvílemi až moc samožersky filozofický (vzpomeňte si na slogan na plakátě k filmu) a závěr jaksi nemá silnou pointu, na kterou se celou dobu těšíme. Ale je skvělé vidět, že se české filmy znovu vracejí na evropskou úroveň. (23.01.2010)

Nářez. Industriální a skřípavá výprava do umakartového močálu, kde se vaří čirá rezignace a beznaděj. Každý utíká po svém. Tomáš si najde milenku, Antonín se rozhodne mu ji ukrást. Zakomplexovaný duševní mrzáček využije své pozice ve státním aparátu a názorně předvede, že největší svinstva nepramení z podstaty ideologie, nýbrž z podstaty člověka. Špačkův snímek disponuje a) výborným scénářem b) vyváženou režií c) skvostnou zvukovou složkou d) Ondřejem Malým, Martinem Fingerem a dalšími herci, kteří hrají o tři hlavy nad průměrem. Být to o chlup kratší a úsečnější, tak bych se nebál opravdu utěšených superlativů. Každopádně půjdu tak daleko, že Antonín je z mého hlediska novodobým Kopfrkinglem. A překonat Pouta bude letos hodně velká dřina. (11.01.2010)

"Mohli jsme umřít, a byli jsme na to pyšný..." Vynikající a v mnohém originální film (který jen tak mimochodem nemá s Životy Těch Druhých společného vůbec nic kromě toho, že hlavní hrdina je příslušník tajné policie;)), kterému vévodí malý velký Ondřej Malý coby poručík Antonín Rusnák. Ne že by jeho kolegové a kolegyně taktéž nepodávali pozoruhodné výkony - čtenářský úsměv Kristíny Farkašové nebo "Můžeš mi to říct ještě jednou?" Barbory Milotové si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako mnohomluvné "Tak jo." soudruha majora Oldřicha Kaisera a nemálo dalších střípků toho velkého filmového obrazu. A že je adjektivum velký skutečně namístě. Špačkův tým dokázal natočit navzdory více než štědré stopáži (jakkoliv to může znít nepatřičně) skvěle plynoucí podívanou, která různým divákům - ale když o tom přemýšlím, tak i témuž divákovi při reprízách - přináší různé zážitky a témata, nad kterými se lze zamyslet a z hlediska uměleckého se jimi kochat. Pouta jsou velmi originálním náhledem na již mnohokrát zpracované téma fungování represivních složek minulého režimu. Pořád si nejsem jist, zda je tu řešení otázek politicko-společensko-filozofických prvním či druhým plánem, protože studie zde přítomných charakterů je možno naroubovat i na jiné reálie, a stejně tak je tomu i se sledováním rozpadu osobnosti hlavního hrdiny. Co bylo příčinou, a co následkem? Pal to čert, tohle je prostě jeden z jasných kandidátů na velkého krotitele Lvů (a po udílení cen za rok 2010 nutno konstatovat, že akademie ještě není zcela ztracená instituce), a nemusím ani rozebírat to ironizování disentu skrze Luboše Veselého nebo demonstraci vypočítavosti tělem zapáleného příslušníka StB, ale duchem prohnilého západního kapitalisty Lukáše Latináka. Po dvou kinovečerech prostě poctivá stovka a zájem o psycho elektronický hiphop navrch:) PS: Zpětně se mi vybavilo, že mé dojmy zřejmě pozitivně podpořil i fakt, že jsem týden před návštěvou projekce Pout strávil víkend na Petržalke. Kdo neviděl, neuvěří - zanedbaná zákoutí hradecké třídy E. Beneše hadr. (22.03.2010)