My deti zo stanice Zoo

Od přítelkyně jsem o knize slyšel už několikrát. Když už jsme se ale dostali do samotného Berlína a ona mi vyprávěla o konkrétních místech, kde se jaké všemožné hrůzy děly, tak jsem si říkal, že je na čase, když už ne knihu, tak alespoň film abych já viděl. No a tak jsem se na tu tehdejší dobu podíval. Nepochopil jsem jí a ani jsem nechtěl ji pochopit. Každopádně si nemyslím, že by se v Berlíně od té doby něco výrazného změnilo. Pořád se mi, i v současnosti, jevilo jako vysoce multikulturní a mladé město, které je zároveň svým otiskem tehdejší doby, takže dost depresivní a smutné. Stejně tak, jako je tenhle film. (15.11.2013)

Informace o kvalitě knihy se u nás na konci základky rozšířila jako AIDS v Subsaharské Africe. Nechtěla jsem se zrovna pouštět do detailní konfese narkomanky plnou detailních popisu sexuálních aktivit dětí - mladších než já tehdy. To byla drsná představa. Ovšem to jsem netušila, o co bude drsnější knížka. Přímo masakr. Literární předloha sází spíš na prostý popis bez příkras, film nabídne oživlé pasáže a rozhodně si nebere servítky. Naturalistické jak sviň. Když si Christiane jednu šlehne, stydlivé odvrácení čočky kamery se nekoná. Ve scéně, kdy naprosto zoufale hledá v metru Babs, protože nutně potřebuje další dávku, je vidět, kolik let jí drogy přidaly na těle i duši. Připadalo mi pak, jako kdyby nebyla aktérkou něžného milování ze začátku filmu, už byla prostě v jiné dimenzi. Nelituju přečtení (to byla záležitost „lehnout, číst, spát, číst, číst, číst a rychle dočíst“) ani zhlédnutí filmu. A ani těch 2 euro, které jsem v Berlíně utratila, abych se zajela podívat na Bahnhof Zoo (i dnes depresivní plac), místo abych smejčila po obchodech. Lituju těch, kteří podlehnou. A když jsem ve filmu na diskotéce viděla jednoho chlapce, nahlas jsem vykřikla: „Detlev“. A byl to on! Tvůrci se naprosto trefili do zevnějšku a charakteru z knihy a já už jen tiše sledovala, jak se smutný příběh z neutěšeného Gropiusstadtu mění v nejednu životní tragédii. Morgen entziehe ich. (21.06.2008)

I pres sve stari a uroven informovanosti soucasne evropske spolecnosti, vcetne nasi zemicky, je tento nemecky snimek jednim z nejpusobivejsich i v nasich casech. Knizni predloha je nesrovnatelne intezivnejsi zazitek, i presto se tvurcum neda uprit snaha a pusobivy vysledek. Osobne uz na tento film nemohu koukat, ma tak sklicujici atmosferu, kterou mu Hostel apod. slataniny mohou jen zavidet. (12.05.2006)

Ano ... Kdysi, kdesi v Německu existovala typická situace pro příběh Christiane F., což vedlo k napsání úžasné knihy a nakonec natočení i tohoto perfektního filmu, kterému se atmosféru a detail knihy podařilo vystihnout i bez výraznějších naturalističtějších scén. Film zapůsobí zejmíéna na člověka, který knihu zná skoro "nazpaměť", člověk, který ji nečetl, nepostřehne spoustu detailů a souvislostí ... Film působivě vypovídá, jaké to je, když se 13ti leté školačky dostaly pod vliv drogy zvané heroin. Tento film není o drogách, ani kniha nebyla o drogách ... kniha i film jsou o heroinu ... (19.02.2008)

Wir Kinder vom Bahnhof ZOO - jedna z knih, které naprosto změnily můj pohled na svět pod světem - na místa "okupovaná" feťáckou komunitou a na komunitu samotnou. Tento filmový počin bych zařadil do šuplíku společně s Requiem for a dream, protože přesně tam patří. Pouštěl bych je dětem (ano, dětem - třeba od 5. třídy základní školy) jako odstrašující příklad, který by - když ne ve všech - alespoň v někom zanechal pocit pachuti vůči stříkačkám, tripu, acidu a jiným svinstvům. Kniha samotná je samozřejmě o mnoho výživnější, ovšem ladění filmu v kombinaci s výbornou hudbou (David Bowie) a syrovostí jemu vlastní z něj dělá také něco výjimečného. (06.04.2009)