Deň v Jurijeve

Hluboká alegorie. Matka se vrací do svého rodiště ze Západu s "nostalgickým cílem" a chce místo představit synovi. Idealizované Rusko ve stylu 19. století nenachází, přijíždějí totiž do zimní, nehostinné, smogovým oparem zahalené postsovětské dystopie, kde na nostalgické vzpomínky není nikdo zvědavý a na "moskevské" či dokonce "západní" novoty už vůbec ne. Nejdříve tato dystopická černá díra pohltí syna, potom její racionální hlas, auto, duševní zdraví, důstojnost a nakonec úplně vše, až nakonec hlavní hrdinka zcela splyne s tímto "novým" prostředím. Vše, co bylo předtím se najednou jeví jako cizí, mlhavá představa. Všechno, co se ještě zpočátku jevilo jako iracionální, ohavné, příčící se morálce i zdravému rozumu, je najednou zcela normální. A ani by to snad jiné být nemohlo. 80 % (05.07.2023)

Jurjevo je kafkovský svět, kde se člověk těžko může opřít o něco opravdu skutečného, kde věci i děje nejsou tak jasné, jak se na první pohled může zdát. Všechno sice začíná příjezdem světově proslulé operní pěvkyně do rodného kraje s jejím synem, který se tam ztratí, ale dost možná, že se o žádnou velkou umělkyni nejedná, stejně tak možná ani nemá žádného syna a jsou to jen přání uklízečky z nápravného zařízení. Zajímavé jsou krátké útržky související se synem z počátku filmu (např. neochota řídit, každá bota jiná), které se později objeví v jiné souvislosti, například v řeči jiné postavy, jakoby právě z nich hlavní hrdinka skládala své představy. Ksenija Rappaport skvěle hraje a autoři dobře vybrali exteriéry, které dýchají atmosférou bezčasí. I délka filmu odpovídá vývoji, který od příjezdu (je zrovna mlhavo, i postava syna se občas skoro ztrácí) prodělá hrdinka pomalým sestupem z pozice respektované osobnosti přes hledání zděšené a zmatené matky (ani divák si není jistý, co se děje, když hrdinka sama chvíli tvrdí, že určitá osoba je její syn a hned zase není; většinou nevidíme tvář, případně později dostane známý obrys konkrétní, ale neznámou podobu) po jakési altruistické sebeobětování s nechutně odporným hadrem v rukách, ve kterém snad našla sama sebe. V této mrazivé a naturalistické podobě se může jednat i o jakousi sebekritiku ruské nátury a prostředí, potažmo obecně lidských nadčasových problémů (výhodný kup rudého trička s nacionalistickým motivem, hlavní starost popa o stavební materiál a financování, alkohol, krádež kol a překupnictví ad.). Chybějící závěr je jedinou divácky neatraktivní záležitostí, přestože dává logiku. Ani Kafka řadu textů nedokončil. Zatím je vše otevřeno. Třeba se hrdince a Rusku nakonec podaří „prozpívat“ do světa. (30.04.2013)

Zprvu svou detektivní linkou mystifikující alegorie o podstatě a údělu prototypu současného ruského člověka kdesi na periferii moskevských zájmů. (08.11.2022)

Operní zpěvačka, národní umělkyně, přijíždí do rodného Jurjeva rozloučit se před vystěhováním do kapitalistické ciziny, aby tam ztratila syna a našla sebe sama. Že při hledání přišla o hlas, kola u auta a splašila TBC a možná i AIDS, není podstatné. Hustá atmosféra jak jurjevská mlha. Vřele doporučuji milovníkům Franze Kafky. (03.03.2013)

Exkurze do Ruské bídné, špinavé reality. Původně jsem chtěl trochu zkritizovat délku a že to nemá pointu. Že nemá? Má, jen nám to nedošlo jako uživateli sochoking. Skoro stejně dobré jako pointově podobný český Happy end. A ta délka mi vlastně ani nevadila. Vyšší hodnocení nedám jen proto, že to prostě není můj žánr a je to z podtstaty negativní film. 65 % (14.01.2023)