Réžia:
Jiří AdamecScenár:
Jiří HubačKamera:
Antonín KovácsHudba:
Otmar MáchaHrajú:
Petr Haničinec, Jana Hlaváčová, Lukáš Vaculík, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Luděk Munzar, Eliška Balzerová, Regina Rázlová, Vladimír Menšík, Jaroslav Satoranský, Josef Vinklář, Marta Vančurová (viac)Obsahy(1)
Německý spisovatel Lion Feuchtwanger vytěžil ve svém románu (vydaný v roce 1939) svou osobní zkušenost ze sedmiletého exilu ve Francii, kam se mu podařilo uniknout po nástupu Hitlera k moci. Osou příběhu je rodina hudebního skladatele Trautweina a její marný zápas o začlenění do pracovního a společenského prostředí. Hlavním znakem těchto "vyhnanců" je vykořeněnost: ta poznačuje každý jednotlivý život snahou po orientaci, zachycení se v rozvráceném světě. Na motivy románu napsal scenárista Jiří Hubač dvoudílnou inscenaci, v níž v režii Jiřího Adamce dostala neobvyklou příležitost silná garnitura našich herců: Jana Hlaváčová, Petr Haničinec, Lukáš Vaculík, Rudolf Hrušínský, Vladimír Menšík, Miloš Kopecký, Marta Vančurová a další. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (14)
2/2 Lion Feuchtwanger v českých televizních adaptacích patří mezi ta díla, která jsou naprosto výjimečná. K úplné dokonalosti schází jen, aby byla tehdy natočena celá trilogie Čekárna (1930-1940), včetně Úspěchu a Oppermannů. K dalším takovým perlám samozřejmě můžeme připojit Ubohého pana Kufalta a I ve smrti sami podle Hanse Fallady. ()
Toto je těžká látka. Emigrace, ztráta vlasti. Pro někoho otevření dveří do něčeho nového, pro někoho osobní katastrofa. Film je o tom druhém případě. Odchod z předválečného Německa se nástupem Hitlera stal nutností. Ve Francii němečtí emigranti nachází jen to, co každý uprchlík- přehlížení, odtažitost a jen občasnou pomoc od vyjímečných individualit. Touha po návratu se mísí s tušením, že se všechno změní a návrat už nebude možný. Film je velmi dobrou ilustrací postupného nátlaku německé tajné služby ve všech okolních státech, budování atmosféry strachu, tak jak ji známe i my z Československa té doby. A taky toho, že svoboda může zmizet velmi rychle, aniž si toho lidé stačí všimnout, než se nadějí, řídí jejich osudy někdo cizí....85% ()
Nejsilnější momenty této dvoudílné inscenace jsou ve společných scénách Kopeckého s Hrušínským. V těch chvílích to nádherně emočně jiskří a je radost ty dva sledovat. Po zbytek času je to silně depresivní drámo, ve kterém herci pateticky deklamují hromadu textu, do toho hraje tklivá hudba a i když to určitě něco do sebe má, je toho (alespoň pro mne) málo. ()
Rmut exilu je v této televizní adaptaci románu Liona Feuchtwangera místy až zdrcující. Trilogie Čekárna, jejíž je součástí, přibližuje svět německé demokracie. Svět, který je obžalobou nejen nacistického, ale i poválečného Německa. Selhávání exulantů i lidí tzv. vnitřního exilu drcených dějinami. Předválečnými, válečnými i poválečnými. Slušnost a lidství stály na hanbě za to, že se odmítly ohnout. Obvyklé klady těchto adaptací vyjmenovali již druzí. Je jen velká škoda, že o podobné kvalitě nebo alespoň srovnatelné úrovni si dnes můžeme nechat jen zdát. ()
Inscenace pojednávající o nacismu a demokracii, emigraci, odbojných a lhostejných měla v době vzniku druhý význam, navozovala podobné postoje a okolnosti v totalitním režimu, byť trochu jiného druhu. Že je přesvědčivá i dnes, to je zásluhou dobré adaptace a především podmanivých výkonů herecké špičky té doby.90%. ()
Galéria (1)
Fotka © Česká televize
Zaujímavosti (3)
- Scenárista Jiří Hubač měl problémy prosadit některé dialogy, které ve filmu zazněly a které tehdejší vedení televize správně bralo jako narážky na socialistický režim. Byla to například věta: „Lhát si můžeme dovolit pouze oficiálně,“ která byla cenzurou označena jako provokace. Hubač si ji nakonec prosadil se zdůvodněním, že ji říká postava nacistického zločince. (raininface)
- Tento film byl sice natočen v roce 1982, ale na televizní obrazovky se z neznámých důvodů dostal až o pět let později. (raininface)
Reklama