Turínsky kôň

Vichr. Námaha koně, který urputně táhne vůz a snáší svůj úděl bez hlesu, zbrocený potem. Dlouhý záběr, který je mu věnován, není bez příčiny. Kůň to není krásný sám o sobě, ale v té situaci ano. Je tragicky krásný, jako celý film. Když dokončí svou denní práci, je odstrojen a odveden ke žlabu. Zítra bude vše stejné, i pozítří. Pokud se nezastaví čas. I to se může stát. Hospodář, jeho mlčenlivý a stejně urputný majitel, je na tom stejně. Ráno ho dcera ustrojí, on odvede svůj díl, bude odstrojen a odveden ke žlabu. A bude to stejné i zítra, dokud se nezastaví čas. A když se čas zastaví, co potom? Ještě chvíli, snad ze zvyku, budou všichni dělat to stejné; snad je jim to předurčeno.           Hospodářova dcera se stejnou zarputilou pílí koná svoje povinnosti, bez stížností a bez naděje, ale bez naděje nač? Když ji sledujeme, jak jí svůj denní příděl, vždy stejně a oproti svému otci vybraným způsobem, vyvstane myšlenka: jak se vlastně liší od svých souputnic v bohatších sídlech? Horším oděvem? Chudou stravou? Vnitřním životem, o němž nic nevíme? Kam vlastně patří? A co její otec, je to nevzdělaný venkovan, nebo Atlas, na jehož bedrech spočívá tíha celého světa? Jen na úhlu pohledu závisí, zda jím výsměšně pohrdneme, nebo se s ním s trpkostí ztotožníme.           Týdenní martyrium nejistoty a opakování vedoucího ke smíření přeruší jen návštěva souseda, který zvěstuje zlou novinu, a cikánů, svobodně mířících do Nového světa. Nevíme, jestli tam dorazí, ale zkusí to. Filmem zní stále stejný temný hudební motiv. Věci jsou stejné a horší, padá tma a nyní vím, že téma mně již známé z Werckmeisterových harmonií se dobírá nové pointy. Nebo přesněji tu původní završuje. Řečeno slovy klasika: To svět se posral.                                                                                                                                                              Turínský kůň sestává z mnoha nekonečně dlouhých záběrů. Má obrovskou sílu, nejen kvůli obrazu a neutuchajícímu zvuku vichřice, ale i proto, že nad každou z nerozdílných situací se může divák donekonečna zamýšlet. Má-li ovšem nad čím. Nebo má-li důvod? Je to film, který funguje spíš jako obraz — stačí se v oblíbené galerii posadit na lavici a vnímat, nechat se ovlivňovat. Proč jsem vlastně nedal pět hvězdiček? To ještě nevím. Anebo vím? Moc dlouhý asi. (08.08.2011)

46th KARLOVY VARY INTERNATIONAL FILM FESTIVAL 2011 - HORIZONS - Horizonty (A torinói ló / THE TURIN HORSE / Turínský kůň) - Nedovedl jsem si ještě před rokem na LFŠ představit jít na 8hodinového Tarra a jeho Satanské tango. Poté jsem viděl Muže z Londýna a teď i toto tak nemám momentálně větší filmové přání... V tomto snímku jsem si přál, aby film vyprávěl o měsíci ze života těchto dvou lidí a né jen 6 dní... Lidé kdo Tarra neznají a přišli na toto, tak jich většina odešla po pár minutách, někteří počkali půl hodiny s tím, "že se třeba i jako začne něco i dít", bohudík nezačalo... Nepochopily jak může být zábavný třeba první den - který vypadal asi takto. Otec se dcerou se vrací s koněm domů, záběr na koně - 5 minut, zavírají vrata - 5. minut, vaří brambory - 5. minut, dcera kouká z okna - 5. minut, jí brambory - 5. minut, přikládají do kamínek - 5. minut, otec kouká z okna - 5. minut, krásný záběr na stará vrata - 8. minut a pak následuje druhý den... Kdo tohle nepochopí, to nepochopím já :D... - 6. 7. 2011 - kino Thermal - Malý sál - Karlovy Vary - 100% (16.07.2011)

Napadají mě dvě možnosti, jak přistupovat k tomuto filmu: A) Tarr se svou stylistikou už dosáhl svého uměleckého vrcholu a dál nemá co zajímavého říct, recykluje se, jede na autopilota. Turínský kůň je film bez atmosféry, vnitřního napětí a bez hypnotických vycizelovaných obrazů, jak tomu bylo v Satanském tangu nebo Werckmeisterových harmoniích. Snad jen ty oči koně jsou krásně smutné, ale zbytek jsou jen vyprázdněné obrazy. Jinými slovy, jezení brambory je prostě jezení brambory a není na tom nic zajímavého, tečka. Možná dobře, že to má být poslední Tarrův počin, obávám se, že další filmy by byly zhola zbytečné (ostatně, mě přijde zbytečný už tenhle). B) Tarr si ze sebe a svého publiku dělá srandu. Když člověk hledí dlouhé minuty na každodenní opakující se činnosti a pak přijde replika typu: "Červotoči přestali vrtat. Slyším je vrtat 58 let a teď přestali," tak těžko ubrání myšlence, že to celé je ve skutečnosti svérázný režisérův žertík. Coby absurdní komedie lepší než coby regulérní umění, ale zas taková prča to opravdu není. (13.07.2011)

Dcéra ráno vstane, oblečie sa, ide po vodu, pomôže otcovi obliecť sa, uvarí dva zemiaky, obriadi koňa .. a vonku poriadna mela. Každý deň to isté, potom dve návštevy, a zase to isté, a aj tak som pozerala s očami dokorán a fascinovane ... a čakala na to, čo príde. A prišlo ... ten pocit musel byť strašný. Skvelo natočené, čo záber to kvalitná č/b fotka, tá hudba je úžasná a ten neutíchajúci vietor takisto. Bola som síce na vážkach, ale tú pätorku som tomu musela vypáliť. (28.12.2017)

Film, ze kterého jsem chtěl stejně utéct, tak jako ho dokoukat. Nehodnotitelný filmový opus, jenž je stejně geniální tak jako úmorně nudný. Kdo chce, najde si v něm ty nejhlubší existenciální myšlenky, kdo ne, odstřelí jej jako samoúčelnou artovou s*ačku. Tarr je nejspíš génius, ale už kvůli Turínskému koni se na jeho předchozí filmy dívat nechci. Po tomhle spirituálním zážitku jsem byl totiž v depresích jako nikdy. I když se tam jen kouká z okna a chodí pro kýble na vodu.___Nikdy to už znovu nechci vidět, ale jako na filmový zážitek na to budu bezpochyby vzpomínat celý život. (04.07.2011)