Obsahy(1)
Jaderné závody Spojených států a Sovětského svazu přivedly svět takřka na pokraj zkázy.
V srpnu roku 1945 vstoupil svět do nové, atomové éry. Ukázalo se, že moderní věda a technika nemjí takřka hranic. Osud Hirošimy a Nagasaki poznamenal svět druhé poloviny XX. století. V roce 1949 vyzkoušel SSSR atomovou pumu. Byla nastolena rovnováha, která však neměla dlouhého trvání. Rozjelo se další kolo jaderných závodů mezi bývalými spojenci z dob 2. světové války. Spojené státy se rozhodly relaizovat myšlenku jaderného fyzika Edwarda Tellera a v roce 1952 úspěšně vyzkoušely superbombu - vodíkovou pumu. Sověti, v režii všemocného Lavrentije Beriji, nasadili na závodní dráhu své nejlepší mozky - Kurčatova, Tamma a mladého Andreje Sacharova.
12. srpna 1953 bylo skóre vyrovnáno. Sovětský svaz úspěšně vyzkoušel svou vlastní vodíkovou pumu. Jaderná konfrontace nabývala zcela reálných rozměrů a v generálních štábech obou stran se s použitím atomových zbraní počítalo jako s daným faktem. Američané snížili výdaje na konvenční zbraně a vsadili na atomový arzenál. Sověti zbrojili na obou frontách. Další jaderný test podnikly USA v roce 1954. Jejich puma byla čtyřicekrát silnější než sovětská. Moskva kontrovala o rok později. Šílené závody a z dnešního pohledu nepředstavitelně nebezpečné zkoušky v ovzduší se rozjely naplno. Vodíkové pumy se staly předmětem diplomatických jednání a politického vydírání. Západní vědci a veřejnost si otevřeně přiznávali nebezpečí, které světu hrozilo. Sověti využívali nastalou situaci pro svou demagogickou propagandu v zahraničí i doma. I v SSSR se ale ozvaly hlasy rozumu - byť zatím jen neveřejně. Akademik Kurčatova a jeho tři kolegové informovali v důvěrném memorandu stranické vedení o skutečnosti, že v případě jaderného konfliktu hrozí lidstvu totální zkáza. Koncem padesátých let 20. století obě supervelmoci pochopily, že použití "superbomb" není v zájmu ani jedné z nich. Ruku na pomyslné spoušti však američtí i sovětští stratégové drželi dále. Jaderné zbraně ani na počátku 21. století ze světa nezmizely. Naopak, "klub jaderných mocností" se "úspěšně" rozrostl. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (8)
Osudová chyba.¬ Jediná velká chyba jinak výborně a zároveň i působivě zpracovaného amerického dokumentu o historii vodíkové bomby jsou zjednodušená prohlášení o životě v Sovětském svazu a jeho politice. Ale jinak je tento dokument nadprůměrně nestranickým. K dokonalosti jej ovšem nemohl dotáhnouti žádný Američan, musel by jej natočiti někdo jiný. Američané (myšleno hlavně vláda a další politicky zodpovědní lidé, ale je to platné i obecně) nikdy, až do dnešní doby, nepochopili Rusko, prostě z toho důvodu, že se o to nesnaží, a považovali by se za podřadné, kdyby se o to snažili. To je hlavní nebezpečí mezinárodní politiky USA ve vztahu k těm jaderným mocnostem, které považují na nepřátelské. Je tragikomické, zabije-li koho jeho vlastní arogance. ()
Hezky odvyprávěný a řadou význačných lidí (předně sám "strůjce" Edward Teller) doplněný příběh pozadí a zrodu H-bomby, vše samozřejmě klíčově spojeno se situací studené války, v závodu ve zbrojení dvou mocností. Komentátorem i spolu-autorem tu byl Richard Rhodes, přední americký historik v této oblasti (knihy The Making of the Atomic Bomb, Dark Sun a další), cením také interview se stranou sovětů. Projdeme operace Greenhouse, Cue, Castle a jiné, něco ze vztahů mezi vědci, úvah vlád a generálů, až k dnes komické všeobecné paranoie za let Eisenhowera. Nová představa války jako sebevraždy lidstva, kde je vlastně ve finále jedno, kdo první zaútočí. A potencionální armageddon byl možná tehdy opravdu nebezpečně blízko, což má pro mě stále brutálně mrazivý appeal. [běželo v rámci cyklu AMERICAN EXPERIENCE] [seznam atomic age dokumentů u mě v Deníčku] ()
Dokonale odstrašující dokument. Skoro je mi hanba dávat něčemu tak ohavnému plné hodnocení, jenže tenhle dokument je tak působivý a hrozivě mrazivý, že nelze jinak. Spousta záběrů, jež by se daly označit za unikátní, svědectví vědců z obou stran, spravedlivá ukázka toho, že Rusové a Američané si byli rovni nejen co do technického pokroku a výzkumu, ale také co do nelidskosti a dokonalého potlačení veškerého pudu sebezáchovy a zdravého rozumu vůbec. Hrůza. ()
Nadstandardní výpověď o tom, co znamenala studená válka a globální soupeření dvou supervelmocí, jaký měla vliv na myšlení politických elit i řadových obyvatel obou zemí. Dostatek obrazového materiálu, osobní výpovědi vědců, kteří se na dvou stranách podíleli na vývoji těch nejničivějších zbrojních systémů. Filmový fanoušek po shlédnutí dokumentárního filmu pochopí, z jakých východisek vycházel Kubrick ve svém slavném snímku Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu. Dobrá ukázka faktu, že i v demokracii se objevují na důležitých postech zabedněnci a fanatici nejrůznějšího druhu. Celkový dojem: 90 %. ()
Galéria (12)
Fotka © Česká televize
Reklama