Expendables: Nezničiteľní

Paradoxně to mělo být ještě o stupeň tupější a přímočařejší. Filmu vysloveně škodí snaha o sofistikovanou motivaci doživotního zabijáka, který si chce zachránit alespoň kus své prázdné duše. V Rambovi IV ji Stallone utopil v krvi a buldočím tahu na branku, tady se s ní film potýká a má problémy divákovi vysvětlit, proč jsou postavy tam, kde jsou a proč dělají to, co dělají. Chtě nechtě tak The Expendables vypadají jako nesourodé testosteronové akční skeče a slabikář "meta-filmových" hlášek (čím víc znáte mapu 80. let, tím víc si je užijete). Akce je solidně fyzická, na můj vkus ale místy zmatečná – zas ty pokusy o "greengrassovskou" kinetiku – a uspěchaná. Navíc tu chybí ten potřebný osmdesátkový drajv ve stylu švejkovského "zabili jste mi strýčka, tak tady máte přes držku". Abych se ale zbytečně nekabonil – bavil jsem se dobře, ale nemohl jsem se zbavit pocitu, že Stallone nepřekočil magickou čáru a nespadl do té retro řeky úplně. Občas jakoby se do ní snažil zbytečně "vkecat", když je potřeba vykopnout dveře. Proto váhám, zda tu 4. dám / nedám. (11.08.2010)

Mírné zklamání, ale také naplnění slibů. Důchodci z pirátských vhsek se vrací ne v úplně kompletním počtu, ani ne v původní formě, ale s pár novými jizvami, hláškami a chutí zastřílet si. Já jim to přeji, stejně jako mě dopřál Sly vidět pohromadě Jeta s Dolphem a Bruce s Arniem. Přes všechno akční uspokojení skrze jednoduchý příběh plný výbuchů, střelby, (bohužel i) rychlého střihu a moderního hávu jsem se nebavil, tak skvěle a sladce, jak jsem doufal. Nic to nemění na splnění několika snů a rozšíření seznamu povinných hlášek naučených z paměti. Možná škoda, že největší macho je tam Jason Statham (má holku, výraz a neuvěřitelné akční okamžiky) a takový Sly se stává spíš studánkou moudrostí a přehlídkou svalstva než něčím víc. Ale i to pomáhá lehce sebeparodující rovině filmu, která potěší. Teď už jen prosím rychle tu dvojku, s Jean Claudem, Stevenem a třeba Chuckem. PS: AA-12 chci domů a tu M79, co půjčil Arnold Dolphovi asi taky:) (08.09.2010)

Nejlepší letošní nakopnutí zpět do osmdesátek, kdy šel z akčních hrdinů přirozený respekt, protože pro svaly neprošli dveřma, kdy jednočlenné armády rozpoutávaly své soukromé války, a kdy se vykostění padoucha pointovalo ultrasuchou hláškou. Od úvodního nočního záběru se siluetou komanda v gumovém člunu (který jste mohli v kině vidět naposledy snad ve dvojce ŽHAVÝCH VÝSTŘELů před sedmnácti lety) a Lundgrenova následujícího "varovného výstřelu", je to všechno zpátky. Celá moje puberta strávená přepínáním mezi SMRTONOSNOU PASTÍ na Nově a soubežně běžící SMRTONOSNOU ZBRANÍ na jedničce, ve snaze vychytat z obou ty nejlepší scény. To vše se vrací díky téhle nesmírně pohodové variaci na čtvrtého RAMBA, v níž si Sly podává ruku s novou generací a symbolicky jí přenechává největší a nejhlučnější kanón. A kde nejlepší přestřelka je paradoxně ta verbální v kostele, kterou Sly a Arnie završují léta vzájemného pošťuchování ve svých filmech tváří v tvář. Stejně jako když se přepíná mezi jednotlivými bitkami a člověk v každé nadšeně poznává nějakou z akčních hvězd. To pak člověk odpustí i tu Slyovu nešťastnou snahu jít v nápaditých akčních scénách s dobou a kamerově a střihově je kurvit. Takže ještě jednou - ženské se nebijí (a už vůbec neznásilňují), chlapské přátelství nade vše a nikdy není pozdě udělat (aspoň jednu) správnou věc. Nálet smrti! (21.08.2010)

Sly Stallone plní na stará kolena přání všech fanoušků osmdesátek a po Rockym a Rambovi přináší poslední dárek – týmovku snů. No, snů, upřímně, všichni bychom rádi viděli v hlavních rolích trojlístek z kostela. Ale doba se změnila a musíme brát to, co se nabízí. A v rámci možností Sly volil dobře. Statham připomíná neurotickou frenetičnost Cranku, Li si pohodově vychutnává lehce komicky posunutou postavičku „půl chlapa“, Lundgren po letech není k smíchu, Crews baví tím svým lehce vyšinutým stylem mluvení a nejméně výrazný článek Couture alespoň stojí za pár dalších hlášek. A Sly je prostě Sly (na svůj věk vypadá neuvěřitelně cool), typický hrdina, který si drží morální kodex i v záplavě očividné digitální krve (tady Postradatelní oproti poslednímu Rambovi nejvíce ztrácí). Příběh není překvapivě až taková tupost, jak by se čekalo (možná je to i škoda). I tak je ale jisté, že ten film vznikl pouze proto, aby si jedna generace mohla nostalgicky v kině zavzpomínat. Pro někoho málo, pro mě potencionální srdcovka. P.S. Scéna v kostele je maximálně využitá – kultovní status zaručen. (18.08.2010)

70%. Nedochůdče, které člověk musí mít rád. Parádně koncipovaná ozvěna osmdesátek, která je ale až příliš moderně, nebo spíš průměrně natočená. Radši než změť rychlých střihů a velkých detailů bych uvítal stylovější rukopis Donnera, McTiernana nebo jiné kdysi režírující vykopávky. Testosteronových radostí je tu ale i tak požehnaně. Dvojka by bodla. (24.08.2010)