Muž, ktorý luže

Podobně jako v jiných filmech spjatých s novým románem (Hirošima, má láska, Loni v Marienbadu) není podstatné, co se vlastně stalo, ale jak se (ne)dozvídáme, že se něco stalo. O hlavní charakterové vadě Borise (nebo snad Jana?) není pochyb. Kdyby nic jiného, prozrazuje ji titul filmu. Lže, protože nezná pravdu a ve snaze ji objevit ztrácí zbytky jistoty. Boris není jediným nespolehlivým vypravěčem, film je jemu podobnými zahlcen a vyvstává podezření, že režisér s námi také nehraje na rovinu. Zamlčuje relevantní fakta, mlží ohledně toho, čí verzi „reality“ zrovna sledujeme. Záběry na sebe nenavazují chronologicky ani logicky. Hranice mezi mrtvým a živým, mezi pravdou a lží je neustále překračována. Ve chvíli největší bezradnosti, kdy ztrácí naději, že mu někdo uvěří a stvrdí tak jeho pochybnou a zpochybňovanou existenci, se Boris mění v herce. Herci jsou filmem nahlížení jako ti nejpřesvědčivější lháři, kteří musí dokola obhajovat existenci fikčních světů, jež obývají. My jakožto diváci jsme pro ně jenom jakýmisi pokusnými králíky, na nichž testují různé variace svých historek. Režisér Alain Robbe-Grillet v sobě nezapře literáta. Způsob Borisova vyprávění vyvolává potřebu mít film na papíře. Moci jim listovat tam a zpět, ověřovat si dříve vyřčené, konfrontovat Borise s jeho vlastními výroky. Přehlednost by ale Muži, který lže ubrala na zajímavosti. Máme se ztrácet, tápat, hledat pravdu, tam, kde není. U filmu, který tematizuje lež a chápe ji jako labyrint, z něhož po prvním vstoupení není cesty ven, by to ani jinak nešlo. 90% (21.06.2012)

Zmatenost Borisovy mysli, týkající se jeho vlastní identity, byla naneštěstí přenesena do celkového pojetí filmu. Biblické obrazy s erotickým nádechem, které obstarávají svými těly tři krásné slečny, bylo to jediné, co jsem si ve filmu skutečně užil. Příběh o hledání svého pravého JÁ, vyplněný podivným absurdnem - chvílemi slibně připomínající Juráčka - a fantazijní realitou, byl tím vším jednoduše překořeněný. Celkový děj mohl mít zcela jiný směr. V tomto provedení se v mých očích točí v kruhu, ze kterého ho nedostal ani závěr. (18.04.2015)

Jako kdyby někdo vzal Juráčkovi trumfy, opřel se o ženskou krásu a kasal se vlastní mírou mystifikace. Velice chytrý film, jehož problém je vlastní přecenění a jistá dávka arogance (inu, ti Francouzi). Postupně dochází k obrazové vyprahlosti a opakování motivů, které putují k bohužel "lživému" konci bez motivu. Francouzský režisér ani nepředstírá, že hodlá něco zásadního objasnit, je to jeho hra. Chvílemi tvrdá, často i vtipná, kousavá jen místy. Formálně film nic zásadního neobjevil, v rámci Slovenské části nové vlny jde přesto o originální pokus s nečekaně sarkastickým hlavním hrdinou. Ten lže, ten se ve světě neztratí.... (30.06.2009)

"Porozprávam Vám svoju historiu..." Tahle věta zazní z úst Borise opakovaně a člověk občas až žasne nad fantazií, kterou tento muž při vyprávění různých verzí svého životního příběhu má. Fantazie nechybí ani autorům tohoto slovensko-francouzského koprodukčního snímku. Především v erotických scénách se třemi krásnými dívkami jsem si užíval dokonalou kameru a střih. Ale jinak jsem byl z filmu poněkud zmatený. Moc jsem nechápal smysl toho neustálého mísení reality s halucinacemi hlavního hrdiny. Problém vidím v tom, že člověk vlastně ani neví, co je ještě realita a co už fikce. Je tak docela problém zodpovědět otázku, kým vlastně byl Boris. Co to bylo za člověka a jaká byla jeho motivace se chovat tak, jak se choval. A bez odpovědí na tyto otázky, mi ten film přijde tak trošku zbytečný. (03.02.2018)

Neviem, či som film pochopil správne, podľa komentárov predsa nemá riešenie. Je to možné, pokiaľ ale prijmeme jedno možné vysvetlenie udalostí, všetko, čo sa vo filme odohráva, je akceptovateľné. Hra na lži bola aj svetová vojna, plná agentov s krycími menami a myslím, že aj na toto chcel Grillet svojou štruktúrou príbehu a hlavným hrdinom poukázať. Nie je to tak hutné, ako Vlani v Marienbade, nemá to srdce, ako Hirošima, môžeme však porovnávať aj s neskoršími dielami tohoto razenia ako napríklad Jakubov rebrík, alebo Púha formalita, kde je ale záver jednoznačný. V prípade Muža, ktorý luže, si istí byť nemôžeme ničím. Je hodnotné, že aj v slovenskej kinematografii máme zástupcu takéhoto netradičného schizofrénneho štýlu rozprávania. Či sa jedná iba o prázdnu pózu, experiment, umelecké dielo, zaujímavý triler, alebo hlbokú drámu, nato bude mať každý divák iný názor. (27.09.2013)