Tak dlouho tě miluji

Přesto, že si nelze nevážit sílu osobnosti filmové Juliette, kterou zavrhla společnost, a co hůř, nejbližší rodina, ani odevzdanost, s jakou přijala rozsudek, ačkoliv trpěla okolnostmi více, než trestem samotným, nedám více, než 50%, za emocionální planinu, za kterou však není odpovědná pouze Kristin Scott Thomas, ačkoli ani její projev neřadím k třetímu stupni přídavného jména dobrý. (15.04.2012)

Nazvat tohle mysteriozním dramatem mi přijde poněkud odvážné. Hlavní hrdinka je poněkud uzavřená, čili to, že ji právě propustili z vězení, kde si odseděla 15 let za vraždu vlastního dítěte, se divák dozvídá velmi pozvolna (pokud si ovšem nepřečte obsah na čsfd). Takže jediná "záhada" je to, proč to vlastně udělala. Ač v tomto směru nejsem žádný génius, tohle jsem asi tak v půlce filmu odhalila, když navíc vyšlo najevo, že je (byla) lékařka. Přesto mi předložený motiv přijde dost nevěrohodný. Navíc na to, aby za takový čin dostala u nás 15 let, by to nebohé dítko musela přinejmenším umlátit lopatou, a to ještě kdoví jestli. Celé to tudíž zachránilo civilní herectví Kristin Scott Thomasové a její krásná anglická francouzština, za což dávám tři hvězdy a neberu to jako zbytečně promarněné dvě hodiny života. (17.01.2011)

Fenomenální výkon Kristin Scott Thomas v roli Juliette, která se právě vrátila po 15 letech z vězení a nastěhuje se ke své sestře a její rodině. Křehký psychologický film o tom, jak těžko se navazují kontakty k lidem, které jsme vlastně nikdy dobře neznali a ke kterým se cítíme zavázáni už jen tím, že patříme do stejné rodiny. To, co vlastně Juliette kdysi spáchala a za co byla ve vězení, se stává druhotnou linií filmu, hlavním tématem jsou lidské vztahy a složité hledání důvěry, lásky, štěstí...Filmu vévodí výborně napsané dialogy a nenápadný soundtrack. Film naštěstí nikdy nesklouzne do stádia citového vydírání diváka, najdou se zde i humorné momenty (dcera – „To je můj hřbitov panenek. Panenky nenávidím. Hned jak nějakou dostanu, tak ji pohřbím“). (19.09.2008)

Velmi citlivé civilní drama o návratu z vězení do společnosti. Kristin si přestala hrát na mladší, odložila make-up a vypadá stále skvěle, navíc dokazuje své herecké mistrovství. Ostatní jsou mě neznámí, ale skvěle zapadají do celkového pojetí, nikdo nijak neruší. Režisér Claudel sice debutuje, ale zjevně umí, protože vyjadřování emocí mu jde skvěle a to spoléhá pouze na minimalistickou hudbu a emoce (scéna se známkováním studentů je dokonalá). Kamera ja tradičně francouzsky bezchybná, ale žádná vizuální exhibice se nekoná (pro dobro filmu). Trošku zamrzí závěrečný (trošilinku vykalkulovaný) zvrat, ale je to s citem. Láska, minulost a rodina tvoří krásný příběh se skvělou hlavní představitelkou a trochu zbytečně vysvětlujícím koncem... 90% (17.06.2009)

Přběh, který v člověku něco zanechá, ale nijak zvlášt neohromí. V tomhle filmu mi Kristin Scott Thomas připadala, jakoby využila trápení, které ji v dětství dostihlo, jakoby vzala všechnu tu bolest a vložila ji do své role zde. Možná to zní zvláštně, ale ty její utrápené oči byly neskutečně přesvědčivé, byly pravé. Dlouho jsem nebyla nějakým výkonem takhle fascinována. Přestože její postava vyzněla jako nesympatická a chladná ženská, celý film stál na ní a Kristin to opravdu zvládla. Jenže z nějakého důvodu to na mě emočně úplně nezapůsobilo. Ano, bylo zajímavé pozorovat, jak se Juliette snaží adaptovat do běžného života, sblížit se se sestrou a její rodinou, najít si přátele.. o to především ve filmu hlavně šlo, ale divák si i tak musí pokládat otázky jako "Co udělala? Proč ho zabila, jak?" Celou dobu tam visel ten pomyslný Damoklův meč. To bylo vlastně to jediné, co mě drželo napjatou až do konce a co mě skutečně zajímalo. Silné 3*. (25.06.2013)