Mléko strachu

Vyplašená nebohá dívka s bramborou ve vagíně má být svéráznou artovou výpovědí o následcích peruánské pohnuté historie...Možná...Pro mě osobně utrpení sledovat tuhle zpomalenou hrdinku, která se filmem plouží jako němá výčitka, zosobněné memento a teskný indiánský zpěvník...Bez emocí, bez děje, bez tempa...A lítost, že Oskara nedostala Bílá stuha... (18.03.2010)

Na film jsem šla víceméně "náhodou" v rámci loňského ročníku MFF KV. Dobře jsem udělala. Na to, jaké téma zpracovává je velmi jemný, nenápadný, a přitom emocionálně silný. Výtvarně překrásný snímek (barevnost, široké záběry na krajinu, detaily obličeje...) Pro mě zajímávý "výlet" do úplně cizího světa, kde duchové, pohanské mýty a lidové pověry mají stále své místo. Vedle Panny Marie, květin, svatebních šatů a telenovel. Krásná hudba, hlavní představitelka (Magaly Solier) je na své mládí výjimečně citlivá, talentovaná a charismatická herečka. Jedním slovem SÍLA. (24.08.2010)

Velmi pomalý film, což potvrzuje velice jednoduchý, lineární příběh, natažený do poměrně dlouhých devadesáti minut, o tom, že psychické problémy hrdinky zemřely s její matkou a ona si to dlouho odmítá připustit, protože znásilněná a v důsledku toho asi i dost netečná a otupělá (což vyplývá z úvodního monologu) matka ji celé dětství dusila svým traumatem (matka je obětí i „viníkem“ – zní to hnusně?). Právě dceřina zděděná otupělost, neschopnost vymanit se z mrtvých vazeb a možná i trochu lenost začít nový, skutečný život, jsou alarmujícími tématy, jimiž film bije na poplach a která pravděpodobně zasáhla válečnou i poválečnou generaci lidí z Peru. Celková pomalost je ještě markantnější s tím, jak opožděně hrdinka reaguje, jak jakoby se strachem z něčeho neznámého váhá s každým krokem vpřed a jak se scény opakují (opětovné otevírání vrat, další a další cesty domů z práce). Navíc chybí finální zvrat, jenž je nahrazen pouze konečným důsledkem chování a jednání ústřední postavy. Toto všechno určitě spoustu diváků odradí minimálně od opakovaného zhlédnutí snímku, což bylo patrné i na usínajícím publiku v sále. Pokud ale zůstanete pozorní a čerství, tak si například všimnete místy nápadité a životné kamery (závěrečný vítr ve vlasech a pohled na moře) a vcelku jednoduché a širšímu publiku přístupné symboliky (shýbnutí se k umírající matce v prologu vs. přivonění si k rozkvetlé květině v epilogu). Ačkoli mi pomalejší způsob vyprávění nevadí, nemám rád samoúčelně rozvleklé filmy, které zbytečně protahují myšlenku a příliš okatě hrají na divákovy emoce (viz taktéž karlovarské Camino). Samoúčelnosti ani okatosti jsem si ale ZDE nevšiml. Měl jsem sice sem tam tendenci zařvat na dívku: „Tak už tam běž, když na tebe volají!“, ale vždy jsem se udržel. Nenudil jsem se a z finále jsem měl navíc příjemný pocit. Nejlepší film (nepočítám dokumentární kousky), jaký jsem loni ve Varech viděl. (05.06.2010)

Mléko strachu, to je především sebevědomý peruánský art. Tvůrci ví, co chtějí sdělit, a jdou si za tím stůj co stůj. To je na jednu stranu obdivuhodné, na tu druhou však o něco méně. Pasivní a odevzdaná Fausta je ztělesněním mého diváckého utrpení. Chápu, že hlavní hrdinka reprezentuje traumata peruánské společnosti, ale to celé je podáno bez jakéhokoliv uměleckého pnutí a rizika. To zůstalo za zavřenými dveřmi Faustiny kamenné tváře. Avšak na filmu oceňuji, že svoji domovinu tvůrci neprezentují jako turistické lákadlo, ba snaží se jakékoliv zákoutí peruánského života zaobalit do těch nejbanálnějších lokací. A tak nebýt té Fausty... (26.02.2010)

V úvodu filmu rozhovor mezi lékařem a strýcem Fausty - ani jeden nechápe toho druhého. Jeden říká, co by se mělo udělat, druhý vysvětluje, proč jsou věci, jak jsou. Žádné řešení... Mléko strachu je zvláštním příběhem. I když jde o věci vážné, má velmi tichou až klidnou atmosféru. Napětí je pod povrchem všeho dění, nefunguje tu žádná optika naší civilizace, zapomeňte na slovo "akce". Jedinou stopou po ní je klavír prohozený oknem - divák přichází po akci, opět do ticha, klavír leží mezi střepy a zahradník říká: "je rozbité, ale stále zpívá..." Jako by to řekl o samotné Faustě, která má ve svém srdci strach a zatím se ho neumí zbavit. Možná, až pohřbí matku v jejich vesnici, rozpustí se mlha v jejím vědomí, roztáhne poraněná křídla... přinejmenším má k tomu nakročeno... Druhý celovečerní film režisérky, po debudu Madeinusa (2006) příběh posunutý doslova v časoprostoru - z téměř izolované vesnice, kde sní hlavní hrdinka o cestě do Limy a životu tam - do Limy, jejího předměstí. Obě hlavní postavy ztvárnila s odstupem tří let Magaly Solier. (04.03.2011)