Hadewijch - medzi Kristom a Alahom

Mladá psychicky labilní dívka hledá lásku, je přesvědčena, že její pravou cestou je láska boží. A tak se na tuto cestu se zarputilým fanatismem vydává. Při hledání sebe sama nalezne i lidi, kteří by ji mohli mít rádi, ale ty odhání a přilne k dalšímu fanatikovi. Z principu je vlastně úplně jedno, že jejich víry jsou na hony vzdáleny. V momentě, kdy přijde na řadu fanatismus, ztrácí se jakákoliv víra, ztrácí se jakýkoliv člověk, zůstává jen zlo. Dumont formálně vytříbeným filmem musel naštvat obrovskou skupinu diváků, především pak svým nastavením rovnítka mezi fanatickými vyznavači víry bez ohledu na to, zda se jedná o křesťanství nebo islám. Dumont ponechává mnohé dějové linky opticky nedokončené, neservíruje všechny závěry divákovi na zlatém podnose, část práce nechává i na něm. Možná až příliš velkou část. (21.06.2019)

nejvíce mě zaujala mistrovská práce s rytmem a uplýváním času uvnitř pečlivě odměřených a vnitřně krásně napjatých záběrů. pro nudu nezbyl prostor a naopak ani přehlednost se neztratila. uvítal jsem, jak se Dumont důsledně vyhýbal všem momentům akce, napětí, dramatu a podobným, ačkoliv jich byla plná fabule, v syžetu jsou víceméně opsány elipsami. odečítat film po stránce rozumové i citové nebyl velký problém, v tomto ohledu není Hadewijch náročné dílo. ale jaké to byly city, které snímek vyvolal! velké znepokojení, rozrušení, trýznění odmítáním poskytnout nám úplné vysvětlení každé příčiny každého pocitu, každé motivace každého jednání, ač polopatické motivování suplovala delikátní práce s filmovou formou, jež ve výsledku sugerovala nádech obsaženého citu daleko subtilněji. s nevědomostí a vlastní neschopností doslovně proniknout (přenádherně) víceznačné obrazy je někdy těžké se smiřovat. avšak, Bruno Dumont supluje konvenční narativní postupy hollywoodského stylu vlastními, kupodivu daleko efektivnějšími metodami. aktivně pracuje s výrazovými prostředky jiných uměleckých druhů (se symbolikou barvy jako ze středověkého výtvarnictví, světlem jako v umělecké fotografii, proporcionalitou jako v architektuře, fyziognomií divadelního hereckého zjevu, s napětím mezi pohybem a statikou jako v sochařství atd.) a to ještě více prohlubuje rozměr významů, které nese filmový obraz a bojím se, že žádná z interpretací je nedovede všechny vytěžit. Bruna Dumonta považuji po zhlédnutí všech jeho filmů za předního tvůrce duchovních filmů současnosti, ač mají jeho snímky daleko k účinkům povznášející zbožnosti skrze vjemy obrazu a času. Dumontovy filmy se odvažují ze spektra duchovní skutečnosti zpřítomňovat i to nejtemnější. z některých sálá zlovůle a čirá hrůza intenzívněji, než z nejodpudivějších monster filmového hororu a naturalistické filmové exploatace. a přesto. jeho přísná, inteligentní a nebojácná revize, takřka scholasticky houževnatá, má jen pramálo obdob a přitom nabízí nebývale potřebné vzruchy, záchvěvy nepoznaných možností, jak interpretovat ta takřka nepostižitelná, niterná hnutí lidských životů. (27.06.2012)

tohle je snímek, který v sobě má docela velký potenciál, protože se zaměřuje na téma fanatismu, které je s současné době docela zásadní. Zaměřuje se na něj ale z trochu jiného pohledu, což je dobře. Bohužel celkově mě podání docela zklamalo a já jsem nebyl schopen vnímat hlavní hrdinku jako postavu, jejíž osud by mě zajímal. (31.03.2017)

Asi nejaká metafora na tému "povýšenectvo a pokora". Dumont dospel k záveru, že myseľ príliš nábožensky žijúcich ľudí sa vyvišuje nad ostatných (napr. Céline nemôže milovať muža, pretože miluje Ježiša - alebo Célin nemá rada, keď sa na ňu pozerá niekto iný ako Ježiš, čiže je hodná iba pohľadu Boha - alebo moslimský(proti)pól Nassir zase cíti revolučnú potrebu pokračovať v Allahohov diele a plniť svoje údajné poslanie muža-bojovníka). Naopak príkladom pokory je bezpochyby jediná sympatická postava filmu, recidivista David (judaizmus? alebo možno skôr iba prenesenie hercovho mena do scenára - David Dewaele zomrel v 2013 iba ako 36 ročný!), jednoduchého chlapíka, ktorý žije ako vie, tvrdo pracuje, niečo k Céline cíti - súcit, náklonnosť - prediera sa životom s jasnou iskrou v oku, nerieši vysoké ideály sálajúce z múrov starého kláštora, na ktorého renovácii sa (možno paradoxne) podiela. Práve aj kvôli tej (síce nie obsiahlej) Davidovej scenáristickej linke sa mi film napriek "iba" dvom hviezdičkam v podstate páčil aj inak ako formálne. ..... Avšak som presvedčený, že film vlastne kritizuje to, čím sám je - povýšeneckou pózou. Už vidím akú povýšeneckú radosť Dumont vnútorne musel prežívať na premiére, kde si zmätené obecenstvo narýchlo hladalo komplimenty a inteligentné komentáre k jeho (podľa mňa) "novým šatám", ktorých priehladnosť nezakryl ani prach z toho výbuchu . Ja teda v tradícii dieťaťa ukazujúceho na nahého cisára a v tradícii jednoduchého, pokorného Davida dávam dve hviezdy, pretože úprimne sa priznávam že buď som nerozumel elévskemu jazyku (aj keď vďaka forme silno spirituálnemu, introspektívnemu, magickému), ktorým na mňa Dumont hovoril, alebo mi vadilo, že až príliš veľa vecí ostalo nevyrieknutých, nenaznačených... je zvláštne, že režisér, ktorý natočí takýto komplikovaný film, na otázku v Lidových novinách, či mu nevadí porovnávanie s Bressonom odpovedá absolútne priamo až primitívne "Vadí! Bresson byl římský katolík, já nejsem ani katolík, ani věřící." Ako mám veriť úprimnosti režiséra, ktorého scenáristické stratégie sú tak ťažko zrozumitelné, a v bežnom živote sa vyjadruje tak prostoducho a prvoplánovo? (17.10.2016)

Zjistil jsem, že jsem po první projekci film vůbec nepochopil. Vzbuzoval ve mě velmi ambivalentní pocity, ale až na podruhé mi došlo, že je to součást promyšleného Dumontova konceptu. Podobně si pohrává s divákem i ve svých předchozích filmech, ale až nyní jsem se nechal chytit na vějičku. - - - Téma soužití křesťanství a islámu je zde spíše podružné a na případech obou duchovních cest se vykresluje spíše to, co mají obě tyto náboženství historicky společné: radikalitu a určitou dávku fanatičnosti, která je (a byla) vlastní řadě jejich stoupenců. Bruno Dumont nemá očividně zájem jakoukoli ze stran démonizovat, ale spíše se snaží poukázat na obecné rysy náboženství, které se mohou stát velmi nebezpečnými. Obzvláště v kontextu současné islamizace Evropy jde o zásadní příspěvek do kulturní diskuze, kde islám není zobrazován jako něco apriori špatného. Pozici režiséra můžeme vylíčit jako varování před čímkoli extrémním, přesně v duchu Aristotelovy etiky, která říká, že všechno by mělo být „tak akorát“. Varuje především před „náboženstvím pro náboženství“ – sebezahleděným principem, který je přítomný u obou duchovních cest. (08.01.2011)