Detroit Metal City

Uf, tohle nebyl nářez, ani náhul, ale doslov náflus! Není to úplně anime pro princezničky v rukavičkách, protože povídání o tom, jak jeden zakřiknutý školák v démona metalových pekel se proměňuje, není vhodný pro nejcitlivější. Parodování lidi milující či nesnášející buďto skandinávský popík či totálně z řetězů utrženou death metalovou kapelu se veze po těch nejabsurdnějších slokách plný smrti či znásilňování, ať už je to konkurent, masochistický kapitalistický prase anebo rovnou televizní věž. Nůžky mězi těmito světy jsou roztahovány nadoraz jako Krauserovy nohy při "GO TO DMC!" a hlavní postava funguje jako nereálné pojítko, které to věčně nemá úplně pod kontrolou. Většinu času sledujeme satirizující eskapády plný vhodných náhodiček a pokud si zvyknete na nespoutané klení a znesvěcování všeho na ráně, budete metaforicky vlhnout. Časem to drobet omrzí, protože už tak nějak čekáme, že Krauser všechno přejede nebo vojede a ono to nějak dopadne, ale to vůbec nevadí. Problém jsem měl spíš s formou, kdy jsem byl snad poprvé svědkem absolutní iregularity natáčecího formátu (aspoň, že stopáž byla pevná na svěžích 12 minutách). Jednou to je šikmo, pak na stojáka, poté drobný čtvereček (i toho zkoseného se dočkáme) a kresba je prostší jak Negishiho brakoidní slaďáky. A jak bylo zmíněno, rychlost mluvy mi taky dvakrát neimponovala. Dlouho jsem přemýšlel, jakým hodnocením to zabiji, ale masochisticky tomu nacpu slabší 4*. (13.12.2020)

Pozoruhodné dílo, kterému jsem se dlouhé měsíce vyhýbal. Složeno ze třinácti třináctiminutových episod (všetně OP / ED) je to anime s minimální časovou náročností. Vypovídá o náctiletém Negishim, který miluje "přiteplený" styl muziky. Bohužel však skončil u Death Metalu, kde vystupuje jako postava Krauser II, ďábel v reálném světě. Prolínání těchto dvou osobností, lehký humor a hlavně soustava náhod, na to vše se můžete těšit v DMC. Samotnému anime bych dal tak 3 hvězdičky, ale manažerka DMC a její hlášky a také poslední 13. díl mi hodnocení zvedl o jednu. Doporučuji všem. Ne jen milovníkům hudby. 75% (25.12.2010)

Celý seriál stojí na zobrazování extrémních protikladů zrcadlících se v životě dospívajícího chlapce Negišiho a točících se kolem jeho působení ve světě hudby. Miluje sladké romantické písně doprovázené drnkáním na kytaru, ale účinkuje jako frontman brutální metalové kapely se satanistickým image, na jejíchž koncertech zpívá o tom, jak znásilnil a zavraždil (nebo to bylo naopak?) své rodiče, a týrá kapitalistické prase, nápadně připomínající - všem, kteří ho znají - Subjektiva. Trpí výčitkami svědomí kvůli vlivu své kapely na mládež, jež ji zbožňuje, ale jakmile ze sebe svlékne svůj usedlý civilní šat (a často ani toho není třeba), stává se z něj zase ten ďábel s krví podlitýma očima, který si pod maskou může dovolit fakticky vše, a nikoho ani nenapadne, kým v běžném životě je. Nu a tohoto rozporu seriál využívá k co nejšílenějšímu prznění všemožných situací, z nichž se skládá život mladého muže: schůzky s něžnou dívkou jeho snů, natáčení TV pořadu s nejmilovanější sweet-popovou kapelou, setkání s rodinou, jež si myslí, že vede v Tókju ctnostný život... a Negiškovo temné Já, Krauser-san, JE ZNÁSILNÍ VŠECHNY!!! Od první chvíle nejde o seriál ani v nejmenším realistický; všechno je přestylizované, dotažené ad absurdum a často také dosti laciné, např. časté „náhodné“ pády a následné kopulační pohyby, z nichž je šílící teen publikum u vytržení. Chápu, že člověka libujícího si v kultivovaném humoru to může až zhnusit, a sám sebe se ptám: Proč se u toho k čertu tak bavím? Není náhodou i ve mně – v člověku nesnášejícím v anime prvoplánovitost a laciný humor – kus temné stránky Negišiho, kterou tento seriál probudil, stejně jako ji v Negišim probudí první tóny jeho hitu Grotesque? Dokonce jsem pod jeho vlivem zatoužil založit také právě takovouhle kapelu, leč osidla českého školství a vědy svedla jednoho z potenciálních členů do hřejivého náručí levice a jeho kapitalistické sklony jsou tytam. DMC je tak očividně přehnané, že jsou i tyhle pitomosti neskonale půvabné - obzvláště ve spojení s lajdáckou animací, která k seriálu tak přirozeně ladí. Ovšem pod nánosem vulgarity a obscénností jsou k nalezení i opravdu vtipné momenty, jichž by se divák u takhle pokleslé podívané nenadál; ať už jsou to např. Krauserovy pohotové reakce, když se dostane do úzkých, nebo vpravdě geniální závěr 9. dílu, v němž se zhmotní-zlo-celého-světa a doprovodí jej přitom úžasná Carmina Burana. V mnoha ohledech skutečně nejde o primitivní zábavu, jak by se na první pohled mohlo zdát. (Anebo je to jen racionalizace světlého Já, které se za svého temného bratříčka tak stydí? ]:->) (24.10.2008)

Prvá tretina je bláznivá, úchylná, vtipná a takmer perfektná. Po prvých troch dieloch som mal pocit, že po dlhej dobe vidím plnohodnotný anime seriál, ktorý ma naozaj baví a je pre mňa ako stvorený. V štvrtom dieli mi však prišiel humor trochu viac ošúchaný a v ďalších dieloch sa tomu akurát potvrdilo. Áno, stále to bolo šialené, vtipné a úchylné, no tie opakujúce sa vtipy ma už začali unavovať. Hudba je výborná, animácia tak akurát, postavy fajn, humor dobrý, ja som relatívne spokojný. Silné tri. Priemer: 68% (11.11.2018)

Skuteční metalisti nežerou křečky, skuteční metalisti žerou puding! Aneb tak nějak to vypadá v DMC, kratičkém seriálu o looseroidním studentíkovi který poslouchá slaďáky, pomáhá stařenkám a má rád roztomilá zvířátka... a po nocích se převléká za überdrsného satanistického zlodeathmetalistu a zpívá o znásilňování, vraždění, znásilňování a vraždění. A nebo je to možná naopak, protože jeho věčná snaha se přetvařovat mu ne vždy vyjde... a v obou "světech" se občas chová jako naprostý trotl. A pak je o to víc překvapený ze svého okolí, o kterém zděšeně zjišťuje že i ti hodní si mohou rádi hrát na zlé a ti zlí zase nemusí být tak docela zlí. DMC je zkrátka vynikající série praštěným a velice chytrým způsobem parodující/vystihující svět metlošů, ale i mnoha dalších hudebních subkultur. 8/10 | (24.02.2009)