Tichý společník

Podestýlání senem králíkům to zabilo. Ale správně tam cpe slámu. No nic, půjdeme k filmu. Děj přeskakuje jako čamrda a nemá snad ani jeden zajímavý okamžik. Nebavilo, nudilo. Sice jsem neusnul, ale moc k tomu nechybělo. Za to, že pan režisér dal tak rázně ustřihnout děj, když se konečně na tom večírku rozjel, by zasloužil přes hubu. (02.11.2019)

Specialista na filmy o (a pro) mládež(i) režisér Zdeněk Flídr se pokusil natočit psychologické drama o problematickém trojgeneračním vztahu v mužské rodové linii, které se mu podařilo herecky nadmíru výborně obsadit, leč které zůstalo mírně dobově tendenčním. Problém navíc je, že Zdeněk Flídr je bohužel jen celkem průměrný režisér, jenž jako tvůrce spíše tápe a neví přesně, co vlastně chce svým kriticko-angažovaným filmem říci, takže jeho psychologický ponor byl jen mělký a kritika morálky a dobového status quo konvenční. Jestli se na ose děd - otec - syn mělo cosi zrcadlit, tak tu zůstal jen jakýsi planý pokus o generační revoltu syna proti establishmentu otvovy generace, který byl ovšem tak matný a nepřesvědčivý, že neměl šanci zaujmout nějaký nadčasový obrys, vztah otec - děd zůstal pak pohříchu nevytěžen docela. Celý film je jasným produktem tání konce 80. let a období tzv. perestrojky, v němž se měly začít věci dělat jinak a byla požadována tzv. ,,konstruktivní" kritika. Jak se s ní vypořádal Zdeněk Flídr, je na snadě, už sám fakt, že takhle herecky excelentně obsazený film zůstane polozapomenutý, hovoří za mnohé... PS: Mám i jedno osobní propojení s filmem, neboť mimo toho, že se natáčel v Českých Budějovicíh, v něm roli třídního záporáka v 8. B. hraje můj spolužák ze ZŠ Martin Kysela. :-) (13.11.2011)

Opravdu divné, že film, ve kterém se sejdou Jiří Schmitzer, Rudolf Hrušínský, Radovan Lukavský, Oldřich Vlach a další páni herci nestojí za nic. Dětští hrdinové jsou dost slabí a nevýrazní, taky oba tímto filmem skončili, i když ta dívenka se mi tehdy docela líbila. V roce 1988 se určitě daly natočit adresnější a lepší filmy, tohle je atmosférou spíše rok sedmesátý, normalizační film. Scénář napsal podle své vlastní knihy Ladislav Langpaul taky napsal scénář k Mysu dobré naděje, ten je ještě horší a to je skutečně normalizační dílo. Tak asi bude problém ve scénáři a režijně nic moc vedení dobrých herců. (21.09.2016)

Přišlo mi neuvěřitelné, že v době, kdy se točily filmy typu Bony a klid nebo Kopytem sem, kopytem tam, vznikne něco tak plytkého. Kdyby film vznikl o deset let dříve, pak by snad mohl být označen za "kritický k nešvarům doby", ale v roce 1988? Nejdříve jsem se divil, proč mě ten film v době vzniku zcela minul, v té době jsem měl zkouknuté téměř vše, co v kinech běželo, na konci jsem se už nedivil. To zřejmě do našeho maloměstského kina (raději) vůbec nedorazilo. Klišé na klišé, vše předem čitelné, zcela papírová mluva, zejména těch mladých. Snad jen jeden zajímavý postřeh - "Stavba, to je zákon!" - to pro ty velké stavby platí dodnes. (13.11.2011)

Mně se to líbilo. Z toho roku 88 kdy film vznikl už byly cítit pozvolné závany kritiky režimu. Má se člověk ohnout a žít si dobře s požehnáním papalášů? Nebo mít rovná záda a výhody z přátelství s mocnými zapomenout? V období normalizace se touto otázkou asi musel zabývat každý a vždy záleželo na osobní odvaze a charakteru jednotlivce... Tady se už o tom dokonce natočil film. Hlavní hrdina v podání Jirky Schmitzera ale neřeší jen kariérní růst v redakci novin, ale i starosti se synem v rámci rozvedeného manželství a soužití se starým otcem... Všechny postavy byly fajn, nejvíce mi jako tradičně sedl pan Hrušínský v roli fotografa. Ta jeho vnitřní moudrost z něj opravdově sálala a já mu věřil každé slovo. Koho by napadlo v tom roce 88, že nás bude těšit svým herectvím už jen 6 let... Dávám tedy za tři naběračky koktejlu na párty. * * * (27.09.2018)