Denník nymfomanky

Nymfomanie řecky nymfé - dívka, maniá - vášeň. Hypersexualita je zvýšená sexuální aktivita na základě zvýšeného sexuálního pudu, která se projevuje závislostí. Z lékařského hlediska se jedná o poruchu. Jedná se o psychický problém. Člověk postižený hypersexualitou nevyhledává sexuální styk kvůli tomu, že by si to žádalo jeho tělo, ale proto, že si to vyžaduje jeho mysl. U mužů byla tato posedlost pojmenována jako satyriáza. - Vyhledáno přes Wikipedii. A teď všichni ruku na srdce.. kolikrát někdo použil slovo satyriáza.. a kdo vůbec toto slovo zná?? moje feministická stránka se musí projevit.. u chlapa je normální, že má rád sex.. je to ve Vás, že?? :-D ale u ženský je to nenormální!! slušně řečeno a necitováno z filmu :) docela mě překvapuje, že tady každý líčí: on tam byl pořád jenom sex... bóže co jste čekali?? radši se tu nebudu rozčilovat a číst více komentářů.. můj názor: Film má myšlenku..i poučení.. a dát mu odpad! může dát snad jen panic(panna), kterej(á) záviděl(a).. pardon pánové a dámy! :-) (30.05.2009)

Fuck nevím co tím ten režisér vlastně chtěl říct (nebo to možná neví ani on sám, nějak se asi nemohl rozhodnout a tak toho říkal najednou nějak moc a vůbec to do sebe nějak nezapadlo). A do toho "treska" Geraldina Chaplin - moje dřívější oblíbená herečka ze Saurových filmů....hrůza. Přitom začátek nebyl špatný, ale pak se to nějak naprosto rozklížilo. (10.07.2009)

Má povinnost před očekávaným snímkem Nymphomaniac od démonického režiséra Lars von Triera. Deník nymfomanky je televizní erotický film, nic víc. Ale co mě překvapilo, že posledních dvacet minut filmu je jiný, připadá mi, že to točil jiný režisér, daleko lepší záběry i chování postav. Deník nymfomanky je nefunkční porníčko. (26.11.2013)

V dobe silnej emancipácie ide tento španielsky kvázi umelecký film proti spoločenskej atmosfére. Dejovo aj myšlienkovo Emanuela, ktorá síce zapadla do 70tych rokov, ale dnes sa na ňu pozeráme už iba s ironickým úšklabkom. Bohužial inak sa nedá brať ani tento prvoplánový erotický film. Španieli nech ostanú radšej pri hororoch. (01.06.2012)

Promarněný potenciál. Úvodem předesílám: jsem šťastnej jako blecha za ženy, které rády poznávají tělem, nemají nikdy dost a jdou i s těmi, kteří se jim ani moc nelíbí. To ale neznamená, že mile promiskuitní baba nemůže být kráva. Lecos svádí k podezření, že autorkou předlohy je * kulantně řečeno * extrémně nevyzrálá osoba, jejíž komplexnost se střídáním sexuálních partnerů zdaleka nevyčerpává. Jistě - to se dá u excentrické osobnosti předpokládat. Stravitelné by to bylo ale jen tehdy, kdyby se vůči předloze autoři vymezili kritičtěji, nepracovali s "deníkem" jako objektivním dokumentem, v němž očima hrdinky překvapeně seznáváme, že okamžitě se zamilovávající muži jsou podezřelí a labilní a že práce v bordelu má i své stinné stránky. Jednorozměrné postavy můžu, zprvu úžasných, posléze prasáků, bezděky napovídají, že to mohlo být celé i trochu jinak... Kdyby Vás napadlo, že bychom mohli mezi řádky a jednotlivými píchačkami na fenomén nymfomanie a promiskuity vrhnout nějaké nové světlo, tak - ne. Jestliže pro Vás tedy nejsou objevná moudra o nedostatku lásky a to, že promiskuitní žena nezískává stejný společenský kredit jako promiskuitní muž. Belle de jour light resp. zero. Útěchu mi zbývalo hledat v prasečinkách. Ani tady se neurodilo, přinejmenším co do kvality ne. Buchta se masíruje nepřetržitě, ale erotická atmosféra je řídká jako stolice po kilogramu hroznového vína a prezentuje se výhradně v playboyovsky zpomalných, rozostřených etudách polévání se různými druhy chlastu ve vaně, vedle vany a na hajzlíku, které nemají s mojí představou výbojů maniakálního puzení k sexu nic společného. Možná jsem zaujatý a nakloněný nevnímat hlavní hrdinku kladně v žádném směru [a jednoho by mohlo napadnout, že si obrázek osoby dokresluji na základě vyloženě falických duševních charakteristik], ale ke všem výše uvedeným podezřením mám ještě jedno navíc - totiž že hrdinka se svými špičatými rameny, ostrými rysy a nulovými prsíčky vypadá jako ne moc hezkej tranďák. Hvězdičku k dobru spíš než za konec, který je alespoň v mých očích méně happy-endem, než jak si ho autoři asi přáli mít, uděluji za odvahu v současném hyper-konformním světě uznat promiskuitu jako legitimní strategii [byť podpořenou přiblblými argumenty]. Snad nám co nevidět otevře oči Trier. (09.03.2013)