Tron: Dedičstvo

Níže nechávám komentář z ledna 2011. Po druhé projekci Trona o zhruba tři roky později si nicméně myslím, že moje tehdejší zklamaná reakce byla hlavně daná mnou předem vytvořenými očekáváními a neochotou naladit se na zvláštní rytmus vyprávění, který z mého dnešního pohledu rozhodně neznamená selhání. ____________ (komentář z 5.1. 2011) Nebylo těžké dopředu uhodnout, že nový Tron bude excelovat především v akčních scénách, ale že ho bude poměrně výrazně táhnout dolů jejich špatné rozvrstvení, nezvládnuté vyprávění, slabý scénář a filosofická plochost, bylo (alespoň pro mě) nemilé překvapení. _____ V angličtině existuje dost špatně přeložitelný termín "pacing" (nejblíže je možná "temporytmus"), který se v rámci filmu obvykle používá v souhrnném hodnocení toho, jak snímek plyne (rychle/pomalu), jestli řazení scén za sebe dává smysl/je plynulé atd. Právě pacing je asi největším kamenem úrazu v Legacy, kde si tvůrci zcela nelogicky vyplýtvají dvě zdaleka nejvzrušivější (a subjektivně nejrychlejší) sekvence (disk fight v aréně a následná motorková honička na gridu) ještě v první polovině stopáže, a co víc - posadí je hned za sebe. Následné (nutné a bohužel i nudné) vysvětlování pozadí příběhu se pak v porovnání nehorázně vleče, a není to pouze z důvodu inherentní neakčnosti takových pasáží, ale také ze způsobu, jakým jsou nasnímané. Řekl bych, že vrcholu v tomto ohledu dosáhl Ch. Nolan, jehož Inception je požitek sledovat už jen pro ten brilantní převod scénáře na plátno, který šlape jako hodinky právě i v upovídaných pasážích, ale abych nesrovnával nesrovnatelné - kupříkladu i Avatar je vzorovým příkladem toho, jak zručně a zábavně odvyprávět jednoduchý příběh v novém technologickém prostředí. Ačkoli Cameron točil za nepoměrně víc $$$ než Kosinski a obecně svoji story pojímal už předem mnohem epičtěji, je rozdíl v umu přece jen dost znát. _____ Už výše zmiňované dva Tronovy highlighty je radost sledovat především proto, jakým způsobem pracují s prostorem; kreativně se tu využívá 3D pro to, aby vynikla architektura arény, divák se spolu s hráči naklání na strany nebo vzhůru nohama... Jestliže Speed Racer pracoval s 2D závodištěm a nejrůznější vertikály napříč prostorem kreslil pomocí speciálních funkcí aut (a vytvářel tak iluzi 3D), Tron sice disponuje omezeně se pohybujícími motorkami, ale ve 3D modeluje závodní dráhu tak, že se motorky různě podjíždějí, nadjíždějí a ke zničení soupeře musí využívat okolního prostoru, ne čudlíků a udělátek. Je škoda, že se film do podobných hrátek už dál nepouští, závěrečná létací scéna působí místy skoro až staticky. _____ S faktem, že jde o pokračování se tu bohužel nepracuje příliš kreativně; dohromady jde spíš o takové jednoduché "úlitby hardcore fanouškům" ve formě nejrůznějších hlášek, které jsou ale často vytržené z kontextu a v Legacy už nedávají velký (nebo jiný) smysl a slouží jen jako pomrkávání na znalce. Podobně povrchní a nedopracovaná jsou téměř všechna témata, o která se Tron otírá. V malé (ale opravdu ostudně malé) příběhové odbočce o ISOech (jak se to skloňuje?) naznačí konflikt kreacionismu a spontánní evoluce, ale už to dál nijak nerozvíjí, rozpor mezi klasickými dobrodružnými příběhy a novodobým videoherním prožíváním redukuje na prosté zobrazování symbolů obého (ale už je nijak vzájemně neporovnává a nepracuje s nimi), nejprve oslavuje pirátství, aby příběh zakončil vítězstvím odpovědnosti k rodinnému dědictví a (de facto) ke korporaci, z kánonu filmové sci-fi pouze přejímá, ale neaktualizuje (hláška "I'm not your father." mě ale, pravda, rozesmála) atd. Snad jen v poselství, že skutečný svět vítězí nad virtuálním, je Tron tematicky i formálně důsledný, a symbolicky se tak jedná o protipól Avatara, který naopak oslavoval odvržení tělesné, lidské identity a přijetí umělého světa a virtuálna. _____ Jednoduše a stručně: pokud jste fanoušky původního Trona nebo chcete vidět starého Bridgese jako Dudea, Obi-Wana Kenobiho a Boha v jednom, případně bezvýhradně zbožňujete Daft Punk, nebo je vám méně než 12 let, pak se vám nový Tron pravděpodobně bude líbit. _____ P.S.: To opěvované revoluční propojení hudby a vizuálu se nekoná a humbuk kolem toho je, dle mého názoru, způsobený pouze tím, jak velké očekávání v tomto případě soundtrack provázelo, a už jenom vědomím toho, kdo ho nahrál a jak se s ním v průběhu tvorby filmu pracovalo. ZImmer v Inception se do plátna vpíjí možná ještě lépe, ale nikdo to nijak speciálně nekomentoval. A to sám miluju EDM a Daft Punk rovněž. (viděno v IMAXu) (05.01.2011) (menej) (viac)

Hlavní myšlenka Trona je jedním slovem vizionářská, doslova bombasticky prorocká, a de facto předurčuje kinematografii druhé poloviny 21. století. Současně se mi díky Tronovi po několikaletém pátrání podařilo přijít na to, proč jsou skoro všichni režiséři, kameramani, scénáristi atd. muži. Oboje si zasluhuje několik slov. ____ Výchozím bodem celé úvahy je sterilně asexuální svět Trona vyznačující se přímočarou racionalitou a striktně rigorózním prostorovým rastrem. Je to svět, v němž neexistuje čich, hmat ani chuť, kde soupeři bojují na dálku přes disky a na motocyklech, aby se snad navzájem nedejbože nedotkli. Nevychází tu slunce, neplyne čas, nikdo tu nerodí – podobně jako v zatemněném pokoji počítačového hráče. Vládnou tu jen dva smysly, a to sluch (audio) a zrak (vizuál). Dokonalá precizita všeho kolem, o níž se postaral záporák Clu, zamýšlející zdokonalit i na naši nedokonalou Zemi, staví svět Trona do opaku vůči ženskému elementu a zvířátkům z Avatara. Jake Scully na rozdíl od Sama Flynna ochutnává ovoce, dotýká se květů a posléze i své domorodé přítelkyně, nasává vůně životem překypující Pandory. Vizuální a audiální stránka Avatara existuje vlastně pouze pro diváky, kdežto Scully zapojuje úplně jiné smysly: čich, hmat a chuť – odsud vidíme skutečný důvod touhy diváků vrátit se na Pandoru; nevracíme se, abychom znovu navštívili oblíbené lokace, ale protože máme podvědomý pocit, že nám pořád něco schází k plnému prožitku. Debata Sama Flynna s Olívií Wilde o hřejivém slunci - slunci jako předmětu, který snad ani nevnímáme, minimálně se na něj nedíváme (vypálilo by nám oči – slunce je ve svý podstatě nevizuální), a které spíš cítíme jako teplo (z posledního zatměni slunce pozorovatelného z ČR v roce 2008 si dodnes vybavuji ten hrozivý chlad, co nastal, nikoliv ztrátu světla) - čerpá z úplně stejné idee o nutnosti zapojit vedle sluchu a zraku ještě další smysly, které virtualita, připomínající hřejivý úsměv asi stejně jako hromada suti po dopadu bomby připomíná dům, není s to prozatím nabídnout. Budoucnost virtuality tak paradoxně spočívá v realitě. (-spoilery-) V důsledku toho opouštějí oba hrdinové na konci svět audia a vizuality a v závěrečné jízdě na motorce, objatí, s větrem ve vlasech a nosem Olívie zabořené do mikiny Sama aktivizují čich, hmat a chuť. Naznačuje se tím dosti zásadní, bezmála revoluční poznatek, podle něhož budoucnost kinematografie ve skutečnosti neleží v čím dál dokonalejším obrazu a zvuku kinosálů a domácích souprav, ale v zapojení zbývajících smyslů k dosavadním dvoum. Ve službách těchto snah se ocitly už dříve pokusy s novými technikami, a ať už si je kinematografie přivlastnila (D-Box sedadla), nebo zůstaly jen pomíjivým výstřelkem typu experimentálního „pachového kina“ (to chtělo zdokonalit divácký zážitek mechanickým rozstřikováním vůní souvisejících s promítaným dějem do hlediště), dnešním tématem číslo jedna na konferencích technických zařízeních budov je air design utvářející kvalitu vzduchu v bytových i komerčních prostorách, kin nevyjímaje, tj. např. citronové šťávy, vypouštěné v obchodech a stimulující zákazníky k nárůstu tržeb o 15%, vůně kůže v autosalonech a vůně vanilky na letištích potírající strach z letu. Se zapojením zbývajících tří smyslů do filmu také dost úzce souvisí stará známá a doposavad uspokojivě nevyřešená otázka všech genderových pracovnic a feministek, proč se v kinematografii pohybuje tak málo žen a proč cirka 90% režisérů, kameramanů, scénáristů atd. jsou chlapi. Domnívám se, že je to velmi radikální otázka, poněvadž už vedla k mnohým křivým obviněním a monstrprocesům. Ve skutečnosti za daným stavem není nějaký zlý patriarchální režim vylučující ženy na okraj, jak zní nejčastější odpověď, ale právě ona audiovizuální povaha filmu. Zrak a sluch stojí na distanci, která je vlastní spíše mužům (například hudba coby určitá abstrakce je ženám zcela cizí, také proto neexistuje na pár výjimek snad jediná hudební skladatelka), zatímco hmat, čich a chuť jsou čistě ženské smysly charakteristické blízkosti a intimitou. O inklinaci žen k těmto diskrétním smyslům svědčí i jejich neustálá potřeba mít někoho nablízku a krajně negativní vztah k samotě, jež považuje 90% žen za absolutní peklo. Ženy mají také údajně o 16-20% citlivější čich oproti mužům, a tento převis se logicky musí odrazit v nedostatku jinde, pročež nejsou s to vstoupit do audiovizuálního světa kinematografie, natož jej ovládnout, neřkuli se v něm seberealizovat. Nikoliv náhodou upřednostňuje Tron celky a velké celky oproti polodetailům a detailům. Jednak se chtějí tvůrci pochlubit a nabídnout divákům uměle vymodelovaný svět v celé své šíři, tudíž se ve filmu ani jednou nezatřese kamera v greengrassovským shake & cut stylu, který by mnohahodinovou náročnou práci grafiků a designérů v tu chvíli zkazil, a je tedy nežádoucí, druhak jsou celky vyloženě mužské, vlastní mužskému audiovizuálnímu světu Trona. Obecně vzato se zrak a sluch tradičně považují za „vyšší“ smysly (jsou evolučně mladší) a jsou spojovány s poznáváním a intelektualitou, zejména v evropském a středověkém kulturním kontextu. Ovšem detail je detail, a když se někdo vyhýbá detailu, jako by se vyhýbal pravdě a utíkal do metafyzických světů utkaných utopisty. Příznačný ženský polodetail, taktilní a důvěrný, přichází až v úplně posledním záběru při objetí Sama Flynna a Olívie. Odsud můžeme konečně také rozlousknout záhadu, proč ženám nevoní akce, která stojí čistě na audiu a vizuálu, jež jim nejsou úplně blízké. Dosavadní audiovizuální filmy, které podle mnohých připomínají snění, jsou v souladu s tím, že sny hmatové a čichové zážitky neznají. Zážitky hmatové a zvláště čichové jsou ve snech vzácné a mnohdy indikují nastupující psychózy. Možná taková psychóza zasáhne v budoucnu kinematografii mnohem větší měrou, než třeba nechvalně proslulé chick flicks nebo ryze holčičí sága Twilight, vůči níž mnoho kritiků reagovalo tak pobouřeně, jako např. ten, který proti sobě v jistém tematickém článku postavil věčně činorodého Shiu Labeoufa z Transformerů a spící labuť Bellu Swan, v níž cítil vpád nebezpečného ženského principu do pevně zafixovaného mužského filmového světa pohyblivých obrázků. (08.04.2011) (menej) (viac)