Resident Evil: Afterlife

Překvapivě dobré i ve dvojrozměrném podání. Anderson se svým místy meditativním pojetím blíží nálepce "béčkového artu", protože řada kompozic (například z "Aljašky") je jednoduše krásných a velmi pomalé tempo vyprávění umožňuje zaměřovat pozornost na obrazy a kochat se jimi. Záběry v Resident Evil: Afterlife totiž nejsou primárně zprostředkovateli narativně důležitých informací, ale mnohem víc opojným průzkumem uzavřených i otevřených prostorů obklopujících postavy. Tomu samozřejmě napomáhají fetišistické zpomalovačky a nadměrné využívání celků a velkých celků. Vzhledem k tomu, že videohry jsou oproti filmu definovány především prostorem (hráč tráví čas objevováním nových lokací a opakovaně jimi prochází), zatímco film je omezen jasně definovanou stopáží (tedy časem, v kterém musí divákovi říci všechno podstatné), chápu tento krok v rámci videoherních adaptací jako jednoznačně kladný. Nemá moc smysl mluvit o "videoherní absurditě scénáře", když těžiště filmu je někde úplně jinde. Byl bych opatrný i s tvrzeními ohledně "fetišizování Milly", která je už od prvního dílu - a postupně čím dál víc - spíše androgynní postavou, která v mnohém odpovídá videoherním avatarům, do nichž je možné se volně projektovat. Kromě vzezření Alice hraje roli její ztráta paměti (první díl) a v Afterlife nepochybně i armáda jejích klonů, která značí schopnost avatarů opakovaně vstát z mrtvých, "respawnovat" se na jiném místě a na několik pokusů dokončit misi (dohrát hru). (08.05.2013)

Nechci se opakovat, ale Paul Anderson má svá nejlepší léta dávno za sebou a Mila stále kvoká. Film je nepřebernou slátaninou všech možných hloupých zpracování o napadení lidstva zombismem. Hloupost, zpomalovačky, strašlivý děj, nulová invence. 3D verzi jsem neviděl a ani nechci. A ani ten film už vidět nechci. (30.03.2011)

Série Resident Evil si ve třetím díle (pouštní Extinction) vylepšila reputaci, stejně jako Paul W.S. Anderson s Death Race, takže při ohlášení Afterlife jsem se začal na nový film těšit. Alespoň do doby, než se objevily první plakáty a trailery, které zcela otevřeně přiznaly nemilou skutečnost, že místo hororu se tentokrát budou konat trikové 3D akční orgie. Bohužel jsou to neuvěřitelně nudné a sterilní "orgie". Úplně každá scéna působí smutně umělým dojmem, herci zoufale a scénář jako výsměch. Jsem dalek nazvat toto technologické promo s názvem Resident Evil: Afterlife filmem. 1/10 (08.10.2010)

Afterlife jsem sice viděl v klasickém kině a bez 3D, ale nevím, jestli jenom kvůli trojrozměrnému prostoru bych byl ochoten přihodit hvězdu navíc. Volné pokračování povedeného Extinction mě totiž v žádném momentu nestrhlo, nevylekalo a už vůbec nepřesvědčilo o tom, že měl film vzniknout. Mnohem radši bych viděl Millu prohánět se po temných lesích, vesnicích, hřbitovech a rozlehlých hradech, jak tomu bylo ve hře. Protože ta měla hustou atmosféru, dokázalo mě to v noci i vyděsit, což ale nemůžu říct o filmu. Afterlife je bohužel plitký, bez chuti a zápachu, za to s pořádně nabušenou muzikou. Anderson ať příště (a jako že "příště" určitě bude, stačí se podívat na jeho tržby) jenom produkuje, režii by měl nechat zkušenějším. Na druhou stranu je to zas lepší, než utahaná Apokalypsa, což se taky počítá. (08.11.2010)

Po výborné trojce pokles o několik úrovní níž. Paul W. S. Anderson chtěl natočit neskutečně cool film plný akce a pomrkávání na fanoušky, místo toho ovšem vzniknul téměř až neskutečně blbý film. To by u Andersona ještě nebyla žádná novinka, vždyť první Resident nebo Rallye smrti byly vlastně taky stupidní filmy, ale dalo se na to koukat, protože se to nebralo zas tak vážně. Tady už to ale Anderson ale vážně bere. Příběh je stupidní vykrádačka pátého dílu herní série. Akce nemá drajv, je nezáživná a už druhá ze zásoby miliónů zpomalovaček začíná přinejlepším nudit, v horším případě lézt na nervy. A je celkem zajímavé, že i když se ve filmu pořád něco děje, tak je to nehorázná nuda. To se jen tak někomu nepovede. Anderson navíc nepotěší ani herní fanoušky, protože z hlavního záporáka Weskera udělal naprostýho idiota a některé postavy či zombíky ze hry přivádí na plátno tak idiotským způsobem, že to snad ani není možný. Prostě se na tom plátně ta postava objeví a hotovo, proč někomu vysvětlovat, kde se tam vzala. Sudé díly prostě v této sérii nevycházejí a společně s katastrofální Apokalypsou se Afterlife řadí do podprůměru herních adaptací. Po třetím dílu a Andersonově předchozí Rallye smrti je to ale velká škoda. (11.10.2010)