Ďaleko od hlučného davu

Verzi z roku 1967 jsem viděl před dvaceti lety, a tak těžko už můžu porovnat - tehdy mne zaujala. Možná byla víc scénická, víc zamlžená a osudová, asi i rozložení témat, času a zaměření na jednotlivé postavy (a tři osudové muže) bylo jiné. Nevím, snad jen současný casting se snažil být - soudě podle fotografií - co nejpodobnější verzi ze 60. let. Zde, u nové verze, jsem byl vděčný, že scén s vojákem je minimální potřebné množství, protože mi překvapivě přijde, že jsou největší slabinou příběhu. I když, je otázka, jak se na základní premisu díváme. Pokud jako na příběh tvrdohlavé ženy, která neví, co chce, pak jí jistě podobný osud mnohý přeje. Také se dá na příběh dívat jako na červenou knihovnu, kdy jednotlivé složitosti přináší osud a je potřeba se jimi nějak rozumně postavit. Nebo jako na vesnické drama. Každá ta část ale funguje, dobře se na to dívá, motivace postav jsou věrohodné, píseň o tymiánu skvělá, a až na pár nudnějších pasáží jsem si film užil. (16.05.2018)

Bohužel i vytříbená audiovizuální stránka nedokáže pozvednout možná až příliš klasické kostýmní drama. Thomas Vinterberg to má v ruce, herečtí představitelé jsou parádní a hudební doprovod Craiga Armstronga je více než podmanivý. Ovšem na ploše dvou hodin probíhá téměř rutinní příběhová skladba řešící vztah ústřední dvojice a jejich vztahu v kontrastu se společenskými změnami a novými nápadníky na obzoru. Pro fanoušky žánru asi dostatečné, pro ostatní přeci jen trochu za očekáváními. [65%] (18.07.2015)

Tvůrci z hnutí Dogma 95 se nám ale pěkně rozutekli! Zatímco Lars von Trier pronásleduje múzy a okázale mlátí divákům o hlavy svou artovou výlučností, Thomas Vinterberg se proměnil v konstruktéra precizních a takřka „objektivně bezchybných“ mainstreamových dramat. Naposledy snímkem Hon, přesným a chladným jako severská zima, potvrdil pozici režiséra, jenž nikomu nic nedokazuje a dělá vždy přesně to, co jeho film nejvíc potřebuje. Nejskalnější příznivce z dob Rodinné oslavy možná trochu zklamal, mnoho jiných si ale nově získal. Daleko od hlučícího davu se přesto jevilo poněkud zvláštní volbou. Má smysl, aby se tak dobrý režisér věnoval něčemu tak „banálnímu“, jako je historické kostýmové drama? Navíc když jde o adaptaci románu, jenž se již zpracování dočkal?  Sledujeme hrdinku, mladou a svobodomyslnou Bathshebu (Carey Mulligan) volící mezi třemi nápadníky. Na výběr má zchudlého ovčáka (Matthias Schoenaerts), který - ač je viditelně jejím nejbližším přítelem - se nehodí k postavení dědičky farmy, bohatého a laskavého, ale poněkud slabošského gentlemana (Michael Sheen) a tajuplného, energického, ale nedůvěryhodného šlechtice ve vojenských službách (Tom Sturridge). Thomas Hardy se ve slavné předloze věnoval na tehdejší poměry odvážně ženské emancipaci a potírání třídních rozdílů. Bathsheba vybírá, od kterého muže se nechá zkrotit, a nejpřijatelněji se jí dokonce jeví možnost zůstat svobodná! Z dnešního úhlu pohledu jde přesto o prachsprostou červenou knihovnu a příběh, jejž nebudeme brát tak úplně vážně, protože chtěnost z něj až příliš čiší. (16.06.2020)

Ani vlastně nevím, co jsem od toho čekal. Je to romantika a byla to romantika. Nic víc, nic míň. Snad jenom jsem doufal, že když nic jinýho, tak film nabídne slušné herecké výkony. Speciálně jsem byl zvědavej ma Matthiase. To je pro mě v současné době nejvýraznější postava evropského filmu a jelikož se ukazuje v evropských filmech, tak si myslím, že i oprávněně. Jen ten film byl taková ta eyrovská romantika, na které nebylo, kromě prostředí, vůbec nic zajímavého. Všichni jsou tu sladký, jak čokoládovej bonbonek a přitom se kolem nich neustále děje nějaké nepříjemná úskalí a životní prokletí. Stará Škopková by to oplakala, já nic. (22.06.2019)

Film stejný jako jeho hlavní hrdinka, zároveň feminní i feministický (čímž netvrdím, že jedno vylučuje druhé). Přitom film v dobrém slova smyslu klasický. Poctivě udělané kostýmnní velkofilmy z éry klasického Hollywoodu, k nimž Vinterberg odkazuje v rozhovorech, nepřipomínají jenom soundtrack a velké celky krajiny hrající všemi barvami, ale i přímočará výstavba příběhu nebo časté užívání zatmívaček. Vinterberg a Nicholls předlohu zbytečně nemodernizují, pouze zdůrazněním některých povahových rysů protagonistky a drobnými úpravami dialogů vyzdvihují to, co v ní bylo moderní už v době vydání (silná a nezávislá ženská postava). Díky vyjmutí postav ze širšího kontextu viktoriánské společnosti a potlačení třídního aspektu je film nadčasový a jasně zacílený. Sevřené vyprávění, dynamizované od začátku tím, jak se k sobě mají/nemají Oak a Bathsheba (namísto kladení otázky, který z nápadníků bude tím pravým), nedává oproti Schlesingerově verzi skoro vůbec znát, že Hardyho předloha vycházela na pokračování. Snaha o udržení svižného tempa (s dobře rozvrženými dějovými zvraty a uváděním nových postav) a zachování maximální semknutosti, která film zachraňuje také před sentimentalitou, akorát chvílemi vede ke zkratkovitosti (natočeného materiálu bylo původně podstatně víc a muselo se hodně stříhat). Zřejmě na začátku a na konci není dost zřetelné, že mezi událostmi uběhlo mnohem více času než pár hodin, což trochu snižuje věrohodnost rozhodnutí, která postavy činí. Zásluhou herců, především Carey Mulligan, jejíž Bathsheba je velmi současná a velmí sympatická i tím, jak je nad věcí (a filmu tak nechybí ani jemný humor), ale autenticita nikdy neklesne pod přijatelnou úroveň. Její míra je ve skutečnosti po celou dobu mnohem vyšší než v nejedné moderní romantické komedii, která se melodramatickým konvencím navenek vysmívá. Vinterberg konvence naopak respektuje, aniž by kvůli nim slevil ze svých dosavadních nároků na pravdivost. Jestliže Schlesingerovo zpracování bylo pouze velkolepé, toto je navíc uvěřitelné. Více zde. 80% (26.06.2015)