Hačikó: Príbeh psa

Jedna z mála výjimek, kdy se remake povedl více než originál (kdo chce porovnávat, originál najde v Levných knihách ve zrůdném růžovém obalu a pod krycím názvem "Věrný pes Čiko"). Tohle je jeden z nejsmutnějších filmů, jaký jsem kdy viděl. Doják je to prvoplánovitý, ale velice účinný, i díky výborné Kaczmarekově hudbě a hlavnímu psímu představiteli, který by měl za ty smutné kukuče dostat zvláštního Oscara (i když jich asi bylo víc). Akita je skutečně nádherné plemeno, a to nejsem pejskař. Skutečný Hachi má v Tokiu tuto sochu, hned vedle té křižovatky s rušným přechodem pro chodce, která musí povinně být v každém filmu odehrávajícím se v Tokiu. (05.03.2010)

Možná to vypadá jako naivní útok na divákovy city, ale celé je to natočené s takovou láskou a citem, že jsem byl úplně unešen. Psí hrdina nemá chybu a jeho šíleně smutné oči jsou tím nejvýmluvnějším důkazem toho, jak je ztráta blízkého přítele bolestivou záležitostí.... S odstupem času sice musím uznat, že to citovyděračství nejtvrdšího rázu zkrátka je, ale vysoce uspokojivý první dojem tohle zjištění nijak výrazně neohrožuje. :) (29.06.2012)

Neuvěřitelně silný a působivý příběh, který na lidské city spolehlivě funguje a to ani divák nemusí vědět, že je inspirovaný skutečnou událostí. S vědomím tohoto faktu je snímek ještě více dojemný. Hačikó - příběh psa nám ukazuje sílu přátelství, které nevyhasíná ani po letech odloučení. Každý, kdo se do tohoto filmu dokázal ponořit, tak jej musel dokoukávat rozmazaně skrz orosené či přímo uslzené oči. Nebyl jsem výjimkou. Film s velkým F, už dlouho jsem nebyl u sledování jakéhokoliv snímku tak dojatý, takže nemohu dát nižší hodnocení než plné. (14.11.2010)

Hačikó - příběh psa se snaží fungovat jako zprostředkovatel přenosu nepochybně zajímavého a dojemného příběhu z Japonska do západního světa. Již dle prvních záběrů ze školního prostředí se dá očekávat, že snímek se bude minimálně tvářit jako oslava přátelství mezi člověkem a psem. Ačkoli se žactvo na umístění toulavého psa hned vedle Kryštofa Kolumba dívá zprvu s despektem, je jasné že Hačikův příběh nakonec přijmou se slzami v očích a hromovým potleskem. Nejspíš není třeba psát, že stejný vývoj tvůrci očekávají i od diváka a využívají k tomu prostředků lehce přízemních. Jak už jsem uvedl na začátku, příběh Hačika a jeho pouta k adoptivnímu majiteli je fascinující a dojemný, ve snímku, resp. v této adaptaci, na mě však příliš nezapůsobil. Hlavní vinu kladu zejména na strukturu filmu, který pro mě postrádá dějovou kostru. V podstatě dojde jen k dvěma přelomům mezi třemi pseudodějovými fázemi. V první fázi je nalezen Hačiko, nejdříve je odmítán, ale velmi rychle se mu podaří přejít do druhé fáze, kde se stane nedílnou součástí roviny. Obě tyto části kladou hlavní důraz na roztomilost psího představitele a přenos pouta mezi Hačikem a profesorem na diváka (ať je to první příchod na nádraží či pozdější aportování). Druhým důvodem je i zbytečné použití digitálních berliček, které příliš očividně působí pouze jako zaplácnutí prázdného místa, během kterého musí Hačiko zestárnout (rychlé změny ročních období). Na druhé straně je třeba pochválit kameru, které zejména na začátku krásně ukazuje, že navodit pocit nezávislého pozorovatele lze i bez divokého švenkování. (27.06.2011)

Inu, Akita Inu, aneb Lasse se vrací.. Mé cynické Já napadalo, jak tenká je hranice mezi věrností a nechápavostí, či že pátrání po zaběhnutém Hačim se od jistého dějového zlomu zúží asi na metr čtvereční prohledávané plochy. To druhé, samojedí Já, přemýšlelo o dojemné oddanosti až za hrob a němých pohledech, co vydají za tisíce slov.. Je jasné, že spousta hodnocení se bude odvíjet od vztahu diváka ke psům, tzn., že city přemůžou rozum a na tom není nic špatného. Jinými slovy, kdo bude na konci řvát jako stará bába, stydět se nemusí, neboť v tom rozhodně nejede sám. Mou tvář však slzy nezkrápěly, neboť jsem zavalen úpěl pod tklivým klavírem a hlavně mi Hallström nenabídl výraznější vklad veselosti do jinak zbytečně trudného příběhu. Vždyť život není jen černobílý, ne? (01.07.2013)