Nech vojde ten pravý

Nestarala bych se o srovnání s knihou, ale tady jde o tvrdé minutí se hloubkou přístupu a sdělením. Tenhle film váhavě lavíruje mezi opatrným dotýkáním se kontroverzně postaveného tématu - zvláštní dítě, nevinná bytost, jejíž přirozenou podstatou je zabíjet, osamocený tvor bez možnosti volby vržený jako měsíční kámen do panelákového dělnického předměstí - a sklouzáváním ke stereotypní zkratce, která nabírá vrchu: např. celý průběžný motiv dětské šikany, tak typické, zvlášť na severu omleté téma, se kterým se tu také jen předpokládaně pracuje. ** Film se přitom spíše vyhnul zobrazení bezvýchodného společenského naladění, které je pro knihu zásadní: takto komorně z toho vyjde jen barevně odlišná a méně vtipná varianta Interview s upírem. ** Pokusy o sblížení dvou neslučitelných dětských světů jsou v předloze kontrapunktem k průzkumu unavené sídlištní reality, do níž vniklo cosi vnímavého, křehkého, a zároveň nepochopitelně hrůzného. Cizorodé stvoření chtě nechtě vysílá po sídlišti vytrvalý déšť znepokojivých elektrických impulzů a emoční pumpa bolestivým šokem hrne život do zašedlých tkání a zaznačuje, co je ještě živé v mikropříbězích místních figurek. ** Síla knihy spočívá v nenucené plynulosti situací, kde se oba světy krutě, nebo naopak dojemně střetávají, vzájemně se podmiňují, dourčují, prohlubují a limitují, přestože jejich nevysvětlené prolnutí je absurdní, působí jako osudový omyl, který se neměl stát a jehož důsledky je nutno nést. ** Z filmu naskakuje husí kůže tam, kde je cítit, že si neví rady s nerozhodnutelnou morálkou příběhu, tam je snímek silný, váhavost účelná. Těch momentů ale není zase tolik a pachuť z konvenčních zkratek, které přebijí plný dosah sdělení a smutek ze ztráty panoptikálního rozměru knihy, je téměř překryjí. ** Knížku má určitě cenu číst. (01.04.2012)

Arma-Goddamn-Motherfuckin-Geddon. Tomas Alfredson má v hlavě speciální radar, který mu umožňuje rozpoznat, zda-li to co pravě natočil je a nebo není kontroverzní. Asi chce svoje děti ochraňovat před perverzí. Naneštěstí nám nemává před očima krucifixem a neroznáší morální ponaučení, které by měli člověka dovést k osvícení nebo nedejbože navést k překonvertování do satanského klubu mladých, kde všichni nosí šátky s lebkama a ob týden si ochutnávají svou krev. Neb film možná svádí přirovnat ke Stmívání (wtf?), jeho kvality a především atmosféra je , už jen tím, že je příběh situován do Švédska, podstatně bombastičtější. Člověk při sledování, ani nijak nezaregistruje, že některé scény jsou strašidelné až běda. Bývá to tradicí, že si to uvědomíme ve chvíli, kdy jsme osamoceni ve svém domě a nebo když jdeme večer do sklepa pro brambory a nesvítí světlo. Låt den rätte komma in je ten případ, který vyvstane ve vaší hlavě jako první. Pochybuju, že někdy zavítám do bazénu v nočních hodinách : ) Celkově to drží pohromadě, což je super, když většina hororů dnešní doby je ke konci mentální (scénář psaný na záchodě a herci jednolití...vždyť to znáte...). Švédsku palec nahoru a těm, kteří po závěrečných titulcích byli přinuceni jít parkem po dvanácté hodině večerní...no, tak to upřímnou soustrast :) (23.05.2009)

Severská sídlištní poetika ozdobená kapkami krve na čerstvě napadaném sněhu. Sblížení dvou osůbek, pohybujících se na okraji společnosti, je nejen netradičním způsobem romantické, ale zároveň skýtá pohled do ublížené, utlačované dětské duše, která se od té vampýrské liší jen málem ("Jsme stejní. Já ale zabíjet musím."). Drobná upírka s velkýma smutnýma očima je tu oproti zažitým představám líčena jako bytost s city, uvězněná se všemi svými zvrhlými potřebami ve světě, který není připraven s ní spolupracovat na jejich naplňování. Je lehké vytvořit si k ní sympatie, obzvlášť poté, kdy se (očekávaně) ukáže, že svoje přátelské sliby plní. Film se nevyžívá v drastických kečupových cákancích a dokonce ani umělých tesácích a nevyhnutelnou brutalitu zobrazuje s nápaditou elegancí, které napomáhají i vynikající kompozice artové kamery. Žánrově nezařaditelné a nádherné. V mé osobní chart se ocitá po boku takových srdcovek jako Ztraceno v překladu nebo Faunův Labyrint. (17.08.2009)

V jednoduchosti je krása – pro Evropana snadněji ztotožnitelná, než hýřivá americká přeplácanost. Skloubit takovým způsobem protichůdné pocity křehké zranitelnosti se žhavou vášní, navodit atmosféru horoucího vzplanutí dvou zcela odlišných bytostí. Skandinávská symbolika jasného dne a temné noci v romantickém splynutí na lehounké sněhové podušce potřísněné kapkami rudého vykoupení. Chceš poznat slast okamžiku – zamilovaní chlad nevnímají. (27.11.2010)

Alfredson si občas sám podmete nohy tím, že ukáže ze světa upírů zbytečně mnoho. Těch několik explicitních momentů ale rozhodně zlatem vyváží precizě vystavěná romance, v níž se střídá chlad severské zimy s horoucnou dětskou naivitou a upíří brutalita s láskyplnou něhou. To všem bez teatrálnosti, vyrýsovaných blbečků se sexy vlnkami a hýkajících pubin. Švédský filmař pojal vampirismus jako součást sociologického problému odcizení a latentní brutality dospívajících a jeho snímek uchvátí jak brilantně úsporným vyjadřováním, tak skvělými herci. Jako dlouholetý fanoušek upířích filmů řadím film "Ať vejde ten pravý" mezi nejlepší žánrové počiny za poslední roky – je to sice pohádka, ale v jistém smyslu otřesně autentická. (29.10.2009)