Privilegium

Peter Watkins natočil fiktivní životopisný film o populárním zpěvákovi, který ve skutečnosti neexistoval, a snad i proto dokázal ve svém trefně vizionářském snímku bez cenzury a jakékoliv decentnosti či piety zobrazit obrácenou stránku gigantické slávy a popularity v takové míře, na jakou by si při zpracování příběhu o reálné osobnosti či proslavené kapele asi žádný tvůrce vzhledem k obecné úctě vůči legendám netroufl. S takřka dokumentárním stylem nás kamera zavádí do zákulisí produkce, manažmentu a celého průběhu jedné slavné hudební kariéry, provázené masovou hysterií, manipulací s publikem či stoupajícího kultu proslavené osobnosti, vyvolávající v řadách lidí prudkou vášeň, stejně jako nenávist a obráceně trpké následky v zpěvákově soukromí. Priviligium hodnotím jako nesmírně zajímavý a svým sdělením rovněž nadčasový umělecký počin. Zpracování včetně polodokumentárního stylu (pro pana režiséra nejspíš typického) mi tu sedlo a přikovalo po celou dobu. Příběh jistého Stevena Shortera nese v sobě místy nádech téměř absurdní a dokázal mě zaujmout atraktivním prostředím hudebního zákulisí i spoustou stylizovaných scén s výraznou symbolikou, stejně jako velmi zdařilou (a mimo tento film nejspíš taky neznámou) bigbítovou muzikou. K plnému počtu mi možná scházel silnější, víc uzemňující závěr, ale jinak mě evropská filmová 60. léta opět nezklamala! [85%] (17.01.2022)

Úvodní spektákl: policie na pódiu mlátí, aby mohla v realitě chránit, ale koho?; simulovaná vzpoura a virtuální emancipace přijatá milodarem z napřažených rukou konzumního idolu: totéž gesto plní stejnou funkci, ať jako (marketingový) symbol rebelství volající po spoluúčasti, nebo jako znak lítosti a návratu k pokoře/ konformismu = Watkins ukazuje, že podstata a smysl neleží ani tak v obsahu, jako ve formě, kterou se lidé nechají vést (existencialismus a Moskevské divadlo jako forma pro reklamu na chodící jablka; rock&rollová skupina hraje teenagerům i Pánu; vztah pódium - hlediště, modla - divák slouží nacismu i pozdnímu kapitalismu atd.) /// Watkins zde, ač film natočil podle cizí předlohy, samozřejmě opět nezapřel svůj zcizovací dokumentaristický styl: ačkoliv film je v jádru "normální" fikcí, Watkinsova genialita se projeví v dokonale odcizujícím voice-overu v katarzní scéně - v momentě, kdy by běžné (konzumní) filmy oslavovali znovunalezenou subjektivitu a charakter hlavní postavy, Watkins ji ironicky a chladně překrývá vnějším neosobním konstatováním a tím zrelativizuje její snahu po vymanění se ze spárů veřejnosti, do níž se odcizil. /// Výtka filmu: Bylo nutné být místy tak explicitní, tak didaktický? (31.07.2016)

Film natočen v paradokumentárním či zcizovacím stylu, je chladný a současně vyzývavý. Ale zůstal na půl cesty....Komentář: https://dennisschwartzreviews.com/privilege/ https://www.rogerebert.com/reviews/privilege-1967 (05.06.2020)

Na imdb se o tomto filmu mimo jiné píše: "Privilege is probably the most extraordinary film you will ever see."___Netvrdím, že nejdivnější, nicméně průměrný teda rozhodně není.___Zaujme vás především postavou Stevena Shortera, jehož představitel Paul Jones většinu filmu vypadá, jakoby se chtěl každou chvíli rozbrečet (mimochodem to byl jeho první filmový počin). Pak taky působivou hudbou (příznivci "Brouků", zbystřete, máme tu Británii a rok 1967!) a šokujícím choreografiím Shortera při vystoupeních.___ Brát Privilege jako parodii na šoubyznys, asi se dopustíme fatální chyby. Ona to není parodie ve smyslu slova, spíš postesknutí nad skutečností. Zajímalo by mě, co k tomuto příběhu vedlo, kvůli komu/čemu bylo Privilege natočeno.___ Nadčasovost této popstar vlekoucí svým životem spoustu "nepostradatelných" příživníků choreografů, managerů atd vyráží dech. Kategorie sci-fi je namístě, protože děj je vyprávěn jako v Británii "in the near future".___V neposlední řadě zaujme překrásná Jean Shrimpton v postavě sochařky Vanessy, mimochodem to byla asi jediná filmová role této britské supermodelky.____I need my freedom, not your sympathy. Look you needn´t love me, just set me free._____ Možná to nebylo záměrem, snad ale bylo - scéna na začátku, kdy Steven projíždí ulicemi jásajících fanoušků a z vozu ve stoje jim kyne/záběr přes jeho rameno na jeho předpaženou paži - připomíná scény z Triumfu vůle Leni Riefenstahl. (21.11.2008)

Vůbec to není špatné, ale mohlo to být lepší. Vedené je to docela obstojně, několik scén je povedených ať už svým vyzněním, tak i tím jak vypadají. Celé je to opět natočené v tom Watkinsově typickém polodokumentárním stylu (byť se jedná o fikci, u každého z jeho filmů), ale tady jsem měl pocit, že z jeho tří filmů co jsem viděl zde funguje nejhůř a poutavý je jen v několika scénách, ale ne jako celek. Přichází to i s nejednou zajímavou myšlenkou (např. ohledně dělání modly ze zpěváků a možných zneužití z toho plynoucích, které si ten daný zpěvák ani neuvědomuje), ale taky dobrým námětem, který bych i docela rád viděl zpracovaný v současnosti. A stejně jako u zbytku Watkinsových filmů zde nechybí nějaké to rebelování proti vládě, zde dokonce i proti totalitnímu režimu, který se právě z hlavního hrdiny zpěváka Stevena (který sám je krapet jednoduchý, přesto ne úplně hloupý) snaží udělat "uvědomělého"... Jak píšu, je to dost zajímavé, ale zpracováním mě to tolik nevzalo, v určitých místech by stálo za to to víc rozvést do dalších vrstev a závěr mi přišel takový nijaký. Ale jinak se mi to docela líbilo, jenom The War Game a Punishment Park ve mě zanechaly o něco víc, ačkoli v určitých věcech se mi oproti Privilegiu líbily o něco míň... Silné 3* (03.10.2021)