Louise-Michel

Velmi cynická, originální a v neposlední řadě zábavná procházka za dělnickou spravedlností. Na povrchu mírně levicová „agitačka“ (nikdy mě nepřestane překvapovat, jak je toto téma ve Francii stále živé), uvnitř drtivý knock-out pokrytecké společnosti. Louise-Michel vyvolává zvláštní směsici pocitů oscilující někde mezi neřízenou cynickou zábavou a bolestným soucitem a dává tak vzniknout opravdu netypickému zážitku, který je odlišný od všech (rádoby)pobuřujících, kritizujících a všemožně hodnotících snímků, které se zabývají kritikou soudobé společnosti. Pichlavost snímku je navíc podpořena minimem stylizace (na rozdíl od Bruna), převážně statickou kamerou, někdy i mírně roztřesenou, barvy jsou použity velmi střídmě, obraz je prostě nadmíru střízlivý. Dvojice Kerven – Delépine nejsou tvůrčími anarchisty v pravém slova smyslu, ale jejich styl se tomu velmi blíží. (20.11.2009)

Vydatná dávka absurdního humoru, bohužel v nefungující formě. Tohle prostě Francouzi, oproti svým britským kolegům (Terry Jones a spol.), neumějí ukočírovat. Jako celek je to nezáživné, nudné a je vidět, že se dost tlačilo na pilu. Absurdní humor ano, ale musí to být zábavné, tohle je jen taková černočerná groteska, ovšem uznávám, místy povedená (střelba na štěkajícího psa, žádost o vraždu vznesená na dívku umírající na onkologickém oddělení nebo závěrečná vyvražďovačka, jíž neujde ani malé dítě). (18.11.2010)

Zřízenec láduje před očima pozůstalých do poruchové pece anonymního nebožtíka. K tomu hraje internacionála. V téhle scéně je všechno – v pozici zřízence stojí režiséři, mezi pozůstalými sedí divák. Absurdní kremace tabu a korektnosti, fantastické herecké výkony a pythonovsky poťouchlý styl vyprávění. Z téhle frašky by měl, tuším, Francoise Rabelais radost, močení na hlavu systému s grácií a surrealistickou vášní pro nesmyslnost všedního. (03.09.2009)

Tohle je jeden z těch filmů, ve kterém nenajdete žádnou normální postavu a všichni se tu chovají divně. Jelikož se ale jedná o absurdní komedii, tak to snad ani nemohlo dopadnout jinak. Na celém filmu mě nejvíc zaujala zvolená forma, protože ta je přesně taková, jak mám rád - využívá kouzlo statických záběrů. A velmi povedených, popravdě. Fakt, tady jsem si skoro všechny záběry strašně užíval a několik bych označil dokonce i za poetické. Co se humoru týče, první dvě třetiny ten film baví skvěle, párkrát jsem se u něj zasmál nahlas, bohužel v té poslední třetině to začne upadat. Ne, že by došly nápady, ale jejich provedení ne vždy funguje. Tak jako tak se mi ten film líbil a 4* si zaslouží. (22.07.2020)

Hlavní hrdinkou je tady dáma, která si obstárává jídlo tak, že než jde do práce nalíčí na balkoně past na myši a když večer přijde vezme z pasti chycenýho holuba a večeře je na světě: No a teď si představte, že tato dáma přijde o práci a rozhodne se situaci s pomocí svých propuštěných kolegyň řešit. Při některých scénách a dialozích jsem měl pocit, že ve Francii při psaní scénáře měli magoři vycházky, protože tohel ze sebe normální mozkovna nevyflusne, na druhou stranu z filmu je jasně cítit sociální podtext a to staví tuhle nekompromisní černohumornou záležitost ještě do kvalitnějšího světla. (22.12.2013)