Mlčanie Lorny

Excelentní film v kvalitě nepolevujících Dardennů, kde se v první půli odehrává nečekaná romance, která je v jejich podání nádherná, uvěřitelná a o to silnější. V druhý půli přicházejí bolestný výčitky svědomí, silnější než osobnost, která jima trpí, takže jsme postupně jejich rozkladnou silou uváděni do světa, o němž nevíme, jestli je pravdivej či ne. Každopádně je zde snaha a touha po světle a vykoupení, k tomu na závěr tóny Beethovenovo poslední sonáty op.111, Dardennové prostě čarujou... ( spolu s nima i Arta Dobroshi, ostatní herci a jasně, Pan herec Jeremie Renier). (09.04.2011)

Zvláštní film. Lorna slouží albánské mafii jako profesionální snoubenka. Peníze pečlivě ukládá na účet, aby si jednou mohla se svým milým otevřít bar. Film je o tom, co takový život obnáší a jak těžké je dostat se ze začarovaného kruhu ven. Zpočátku vypadal nenápadně, ale nemohla jsem odtrhnout oči od obrazovky. Konec nic nepokazil, naopak. (05.12.2014)

Jak se mi jejich Dítě nelíbilo, tak tentokrát jim skoro nemám co vyčíst. Tohle je takový typicky festivalový film, který v běžné distribuci nemá téměř žádné šance. Bratři Dardenneové tentokrát zvolili velmi civilní režijní formu, která jen zvýrazňuje perfektní herecký výkon albánské herečky Arty Dobroshi, která téměř neopouští plátno. Ještě bych si ale dal nějaký konec... (90%) (14.07.2008)

Film je sociálna dráma, ako si ju predstavujem. Lorna je mladé dievča, ktoré kvôli získaniu občianstva podstúpi fingovaný sobáš. Takéto veci sa určite vo svete dejú, toľko k faktografii. Ďalším aspektom filmu (okrem obviňujúceho tónu voči spoločnosti, umožňujúcej takéto praktiky), je tu citová stránka príbehu. A tá bola zvládnutá bravúrne – obidvaja herci v hlavných úlohách sú autentickí. Lorna nerozpráva veľa. Často ide o gestá, mimiku a Lornina postava umožňuje divákovi stotožňovať sa alebo naopak konfrontovať s jej počínaním. Autori nám v tomto smere nechali dostatok priestoru na premýšľanie, aj otvorený koniec k tomuto pocitu prispieva. (17.02.2024)

Stále stejní, a přitom tak noví Dardennové, či tak noví, ale přitom stále stejní Dardennové? Těžko říct, protože nezáleží ani tak na tom, nakolik jste obeznámeni s tvorbou oblíbenců v Cannes, kteří si "odtud" odnesli Zlatou palmu za ROSSETU a DÍTĚ, ale jestli přijmete zlom v druhé polovině. Jejich pozorovatelský odstup, známý ze SLIBU či SYNA, se zde postupně promění ve vyprávění z pohledu hlavní ženské postavy, jejíž psychické stránce se uzpůsobuje eliptické vyprávění a i míra informací a způsob jejich dávkování je závislý na ní. Zájem o lidi žijící na okraji společnosti, kteří se zapletou se zločinem (nelegální přistěhovalectví - SLIB, předčasná dospělost a zodpovědnost za druhé, např. za na drogách závislou matku - ROSSETA , SYN - vyrovnání se s minulostí: vražda, zbavení se novorozence kvůli obživě - DÍTĚ), zůstává, stejně tak poukázání na vazbu mezi nimi a státními institucemi. Na leitmotiv - smíření se se svým svědomím prostřednictvím pokání - prostupující celým dílem belgických bratří je ale nahlíženo v druhé polovině až nábožensky a ústřední postava, přestože ji zůstává naděje na záchranu, není schopna čelit svému čini, vyrovnat se s ním, čímž se odřizuje od společnosti. Od Bressona k Buňuelovi aneb deprese z represe. (20.03.2009)