Agora

Agora je na první pohled velkolepý výpravný historický film, který ale pod bombastickou skořápkou skrývá neuvěřitelně silný a hlavně naprosto nemainstreamový a neakční příběh. Přestože je zřejmě spousta věcí odehrávajících se na plátně historicky nepřesná a asi dost zjednodušená, velmi mě příběh a jeho myšlenky oslovily. Základní idee nelžou a ukazují v trochu jiném světle to, co se stalo v začátcích našeho letopočtu. Příchod křesťanství byl pro lidstvo dost velká rána, fanatici určující kdo je pohan, brutálně vraždící každého, kdo nesouhlasí s jejich názory, stavějící ženy na dno společnosti... A co je ještě horší - popírající vědění. Kdo ví, co všechno starověcí egypťané a řekové znali a věděli, kam se tyto znalosti na staletí poděly a pak se po tisíci let muselo vymýšlet úplně od nuly (a s pořádnou dávkou odvahy - vždyť nejeden vědec za zjištění pravdy zaplatil ve středověku církvi životem - a to přitom sami tito vědci byli věřícími křesťany!). Místy se mi až zdálo, že film trochu metaforicky přirovnává křesťanství ke dnešnímu islámu a musím říct, že s tímto názorem značně souhlasím - jakmile se cokoliv dostane do rukou fanatického davu, který si začne vykládat všechno po svém, je zle. Alejandro Amenábar tohle téma dokázal zpracovat značně poutavě a já v jeho vyprávění vidím jako stěžejní právě tyto filozofické otázky dané divákovi k zamyšlení spíš než jinak zajímavé vyprávění o poměrně neznámé etapě starověké historie. Navíc je potěšením dívat se na záběry Alexandrie téměř z vesmíru, na slavný maják, na krásně snímanou pracovnu Hypatie, poslouchat skvělou hudbu a jednoduše se kochat velkolepou výpravou. Po dlouhé době jde u mě o historický film, který se mi opravdu líbí a který mě navíc nutí k zamyšlení. A být Amenábarem, tak se asi pomalu začnu bát o svůj krk, až si jeho díla všimnou křesťané. ____ Dodatek pro kohokoliv, kdo mě pro můj názor a pro to, co jsem napsala, chce urážet - cituji z literatury faktu a dějepisu: "První transplantaci provedli Cosmas a Damian, kteří nahradili vředem postižený bérec bělocha tmavou končetinou zemřelého Maura. V roce 303 byli oba sťati, protože už šli svým neortodoxním přístupem tehdejším autoritám na nervy:" ... "Na příkaz církve (pozn. katolické, někdy ve čtvrtém století) bylo lidské tělo prohlášeno za posvátné a bylo zakázáno je pitvat. Muslimové tento zákaz dodržují dodnes. A tak poznání anatomického uspořádání lidského těla zůstalo nadlouho ukryto lidskému zraku." To jen tak objektivně k tomu, kdo stál za tím, že se lékařská věda nemohla nějakých 13 století pořádně vyvíjet... (27.03.2010)

I kdyby byly postavy ještě více schématické a historické nepřesnosti ještě víc do očí bijící (jak o tom píše ve svém komentáři třeba Petr alias Subjektiv), nedá se téhle historické fresce Alejandro Amenábara upřít jedna věc - ve všeobecně aplikované mainstreamově umělecké adoraci křesťanství a jeho kořenů (docílené tisíciletou cílenou snahou zahrnující široké spektrum aktivit od inkvizicí praktikovaného práva útrpného až po současnou šikovnou PR politiku) je to jeden z mála filmů, který se dovolil podívat se na církevní apriorní pravdy jinak. Křesťanství jistě přineslo mnoho dobrého a jeho podstata je čistě pozitivní, stejně jako je tomu i u jiných (nejenom) monoteistických náboženství, jeho dějiny jsou ale (stejně jako třeba u islámu) krvavé. Nelze před tím zavírat oči, nelze tento fakt ignorovat, nelze ho vytěsnit z kolektivního vědomí, už je pryč doba hranic a obviňování z hereze, moderní doba otevřela hranice zažitým zvyklostem a přeje relativizaci dogmat a narovnávání tolikrát přepisované a upravované historie. A i když je Amenábarova Agora zase jen novým mýtem (ne nepodobný Gibsonovu Apocalyptu), jelikož věrná rekonstrukce faktů náleží jen vědecké disciplíně klasifikovaných věd historických a jejich badatelské a publikační činnosti (a stejně je věrná rekonstrukce minulého jen nedosažitelnou metou), Alejandro Amenábar pootevřel vrátka... A to rozhodně není málo... Podobné filmy a seriály: Řím (23.06.2010)

Jako historické drama byla Agora udělána skvěle. Náboženské nepokoje skvěle provedené, ale místy jsem se trochu nudil (to je ta hvězdička dolů). Ale jinak Rachel byla v roli Hypatie skvělá jen měla trochu horší a smutnější konec (což se u historického drama dalo čekat). Film bych si nebýt těch občasných nudných pasáží asi hodně užil. Takže jestli máte rádi historické filmy, a k tomu ještě dramata, film vřele doporučuju. (06.05.2012)

Chopit se látky, která spadá do počátku éry tzv. temných století, a může nabídnout nanejvýš fragmentární pramenné výchozí údaje (je to ovšem významně víc oproti tomu, co víme např. o sv. Václavovi, Strachkvasovi-Kristiánovi či sv. Ludmile nebo posledních velkomoravských mojmírovských králoknížatech), vyžaduje odvahu, nosnou výchozí myšlenku, dostatečně přesvědčivou výpravu i scénář a konečně shodně velkorysý rozpočet. Americkošpanělská koprodukce se z tohoto hlediska ukázala víc než šťastnou. Velkorysost výpravy, nutná pro přesvědčivé znázornění kulis tragického příběhu antické intelektuálky, nepřebila potřebnou myšlenkovou hloubku a současně umožnila získání špičkových herců. Hypatia (kol. 370-415) Rachel Weiszové je krásnou nejen zjevem, ale i duchem; dobrovolná čistota, k níž se uchyluje, aby si zachovala potřebnou nezávislost, působí přesvědčivě a důvěryhodně právě tak jako úspěšné rozbití bezrozporného kladu, který by tuto postavu umělecky zničil (Hypatiiny popudlivě zlostné repliky vůči otroku Davusovi v mezních situacích Músaionu). Příběh konce antické vzdělanosti, tragika bezuzdného fanatismu, zneužívání Ježíšovy-Ješuovy autority či Písma k navozování pogromistických nálad nejen proti Židům, ale posléze i proti hlavní hrdince filmu biskupem sv. Kyrillem (Cyrilem) a skrytě i vůči nepohohodlným souvěrcům propůjčuje Kristovu a Mariinu náboženství neblahou auru fanatismu a omezenosti, známou z ještě horších aplikací naší nedávné minulosti. Domýšlení sporých Hypatiiných životních údajů je funkční a zdařilé pro hlavní účel této filmové epopeje: kytičky na nespatřitelný hrob ženy-myslitelky, která měla odvahu hájit své přesvědčení tváří v tvář hrůze i lůze. Odvaha podívat se na rub dekor, v nichž, dobrovolně či nedobrovolně, dnes žijeme, je zároveň jinak pojmenovanou vůlí po pravdě, mravnosti, čistotě, tj. po těch vlastnostech, jež byly a jsou pružinou skutečného - nebojme se říci nikdy nekončícího boje - o slušnost, vzájemnou úctu, o spojení lidí světla s lidmi naší doby, s jejími problémy. Z tohoto hlediska je tento historický film dílem až překvapivě současným. (26.07.2010)

Při sledování tohoto snímku si říkáme, jak jsou ti lidé strašné plemeno, co si vzájemně dokáží udělat. Klademe si otázky, jak mohli být tak zaslepení a vraždit se skrz jiné vyznání víry. Agora vypráví příběh ze 4. století po Kristu a my žijeme v 21. století a přesto jsme se nezměnili. Dále se vraždí pod záštitou náboženství, pácháme zvěrstva ve jménu boha a omlouváme tím své činy. Víra v něco je neškodná a možná i užitečná věc, ovšem ve většině lidských pojetí se zvrhne do podob, které důvěrně známe z historie. Je až nepochopitelné, jak rychle se křesťanům podařila zlomit dlouholetá pohanská tradice. Film Agora je velmi zdařilý příběh, dobře natočený a poměrně působivý. (18.01.2011)