Proboha!

V otázkách víry a Boha se obvykle nevyjadřuji, ale jsem rád, že se Bill Maher pustil do souboje s všemocným, vševědoucím a kdovíjakým ještě. Jeho zarputile ateistický pohled na náboženství sice nemá ani na dohled hranici seriozního dokumentu, neboť jeho účelem je, za pomoci demagogicky povrchních otázek, zesměšnit víru v cokoli, ale akademická přesnost by stejně pouze ubírala snímku na zábavnosti. Nebudu předstírat fundovanost v dané problematice, protože jsem chyběl při velkém třesku a ani v mém okolí nikdy nevstal z mrtvých žádný tesař - nehledě na to, že je mi to stejně jedno. Mé hodnocení je tedy pouze prostým důsledkem toho, že jsem se velmi dobře pobavil a neodpustím si na závěr nepřidat jednu skvělou hrozbu: "Klystýr Ducha svatého na vás!" (08.01.2012)

Nula od nuly pojde... Bohužel obrovské zklamání, které pramení z toho, že si Maher stanovil velmi primitivní zadání – ukázat, že hlupák je hlupákem (což umí každý blbec). Očekával jsem (a) buď seriózní zamyšlení nad tím, kde se v někom bere víra a jak jí (ne)umí vyargumentovat ateistickému okolí, nebo (b) vtipnou smršť, co se nebere vážně. Film se však snaží o obojí současně. A nemá na to – Maherova „informační výbava“ začíná a končí u hledání rozporů v jednotlivých textech. Výklady mu jdou sice dobře, neboť si pamatuje/zapsal kdejakou prkotinu, ale nedokáže z toho vytěžit víc, než že lidé věří iracionálně (=neví pořádně čemu). Situaci si ještě zjednodušil procházením bizarních sezení a komerčních vytěžení dávno vyvanutého duchovna. Zde by mohl padnout oprávněný protiargument – Maher popisuje americké náboženství, které je tradičně „sektářské“ a nejednotné. Projevuje se to financováním jednotlivých církví (Spojeným státům schází rovnocenná zkušenost evropské vazby církevních představitelů na stát) a roztroušením samozvaných duchovních v nesčetné magory a blouznivce. Situace se po druhé světové válce nepěkně zvrátila a dnes dochází v USA k silné teologizaci veřejného života včetně politiky. Z toho Maher vytěžil nejvíc, když navštívil tupého senátora, aby odhalil naučenou sadu frází pro zbožné voliče. Teologizaci politiky zobrazuje Maher velmi přesvědčivě a přidává nebezpečné důsledky těchto „záštit“. Jenže to je pouze jedna část problému a nejbanálnější (na politika si každý rád plivne). Maherova neschopnost argumentovat se krásně ukáže při krátké debatě s nedogmatickým klerikem v Itálii, na něhož nemůže aplikovat své výpisky z Bible. Celé je to velmi zavádějící: pod domnělým heslem „proti všem“ se skrývá umná manipulace, která stojí buď na démonizaci (Muslimové) nebo zamlžení (chyběl mi výpad proti židovské víře v nefundamentální podobě, čemuž se autor pokrytecky vyhnul). Maher pořád mluví o nutnosti pochybovat, ale kdyby opustil dogmatiky, našel by mnoho lidí, kteří při své víře nebo i díky ní nadále pochybují a nenechají se slepě vést. Závěr bohužel vše zazdil, protože Maher v efektní montáži spojoval nesouměřitelné a vydal ze sebe dogmatickou anti-náboženskou řeč. Napadlo mě, že to byla zvrácená „dekonstrukce“ (dosaďte si klidně jiné chytré slovo;)) samotného filmu ve smyslu – „celou dobu jsem vás nabádal, ať nevěříte a nakonec v závěru přesvědčil, že tím Bohem jsem pro vás já!“. Jestli tímto způsobem Maher skutečně hodlal ztrapnit „kriticky myslící“ diváky, tak mu jedině tleskám. Bohužel se ale obávám, že tu dětinskou řeč myslel vážně… P. S. – nejsem věřící. (01.06.2013)

Jako dokument je Religulous slabý, protože je povrchní, zabývá se velmi malým výsekem reality a zobrazuje jen to, co se mu takříkajíc hodí do krámu. Jako komedie ovšem obstojí a po většinu stopáže je to zábava opravdu královská, a to zvlášť v těch místech, kdy si Mahler dělá srandu z jednotlivých, konkrétních hloupých lidí. Když si začne brát na paškál náboženství jako takové, začíná to trochu skřípat - a to ne proto, že by jeho postřehy byly liché, ale proto, že když se řekne A, mělo by se říct i B ... a to se v tomhle snímku nenosí. Zábavné a "dobré" to každopádně je, a to až do závěru, který sklouzne k naprosto stejné zjednodušující, verbální agresivitě (ateistické), z níž si tvůrci předtím celou dobu dělali srandu (v náboženském podání). Výsledná poučka je pak ale tak jako tak přínosná - nezáleží na tom, je-li člověk ateista nebo věřící, záleží ne jeho povaze, nitru a míře a agresivitě jeho přesvědčení. Soudě dle většiny místních nadšeně antiklerikálních komentářů ale tuším, že většina diváků si při sledování vystačila se sebepotvrzením svých nálad. PS: Jsem ateista. (08.05.2013)

Ještě jste nenašli cestu k Bohu a nesežrali krucifix gymnastou napřed? Chcete vědecký důkaz? Pak vězte, že z Turínského plátna odebrali vzorky krve a šlo o krev ženy s postavou muže, k čemuž mohlo dojít leda tak, že jí oplodnil duch svatý, protože ta krev byla ženská, protože jiná krev v ní nekolovala, to dá rozum. Z úst náboženských tmářů a fanatiků se v tomto filmu dozvíte taková šokující fakta, že je to k nevíře. Během močopudně zábavné Boratovské jízdy sebestředného ateistického demagoga zpovídajícího sebestředné náboženské demagogy poznáte samozvané kazatele, kterým Bůh ukázal vlastní díru do prdele a v ní Písmo, antisemitského rabína popírajícího holocaust, čelního představitele církve blahoslavené trávy, muslimské gay aktivisty i Šéfa osobně. Jen mi trochu dělá starosti, že se nejrozumněji projevovalo tvrdé vatikánské jádro. Ale to bude tím, že ti dědkové chápou, o co v tomhle byznysu ve skutečnosti jde. (10.05.2012)

Náboženství je způsob, jak udělat ctnost z toho, že nemyslíte samostatně. To bych z filmu vyextrahovala jako věc, se kterou souhlasím. Jinak je to bída... dělat blbečky z lidí sice neumí každej, ale každýho taky nebaví se na to dívat. Navíc argumentační postup: "Líbí se vám tyhle boty? -"A proč se líbí vám?" nepůsobí nijak zvlášť proklatě intelektuálně, jak asi podle záměru měl, a je vskutku nadužíván. Co mě spíš udivuje, že se to tolika rebelům, co rádi myslí sami, líbí. (05.03.2009)