Žena pod vlivem

Po Bergmanově Scenes from a Marriage zatím druhý nejsilnější film, co jsem letos viděl. Falk/Rowlands klenot. Autentický životní drama uvnitř domu za zavřenými dveřmi - filmovou optikou, depresivnosti, oddanosti bez úniku pro diváka zaostřené velmi blízko. (02.05.2017)

Skládá se to převážně z velmi dlouhých situací, ve kterých se Gena Rowlands chová pošahaně. Ze začátku jsem moc nevěděl co si o tom mám myslet, ale pak už mě to začalo zajímat. Nejvíce na mě zapůsobila část po příjezdu z nemocnice. Cassavetes skvěle vystihl rozpaky všech přítomných a dokázal je přenést i na mne. Nebylo příjemné to sledovat. Každopádně optimistické zakončení mne potěšilo. (17.05.2014)

Viditeľne improvizačná, realistická a vlastne výstražná dráma o manželskom vzťahu, ktorý funguje na klasickom princípe - ja som muž, ty si žena - s tým, že obaja to nemajú v hlavičke až tak presne poukladané, čím ale vlastne pôsobia živo a nefantasticky, tak ako v niektorých súčasných ( ale aj minulých ) ´´medkolohuby´´ filmov z rovnakého súdka. Škoda len tej prepálenej minutáže. (21.10.2021)

Teoreticky - vzhledem k tématu, době vzniku a použitým prostředkům - by mě tento film měl nadchnout, nakonec to ale dopadlo špatně. Hodně špatně. Obvykle mi nevadí rozvláčnost vyprávění, pokud něčemu slouží. Tady jsem měl pocit, že scénárista ze sebe soukal scény jako toaletní papír - všechny postavy buďto neměly žádnou motivaci a chovaly se zcela nelogicky a zmateně (tím zdaleka nemyslím titulní cvokyni), nebo byly křiklavě šablonovité. Od začátku do konce sledujeme smršť přehnaných emocí a pitoreskně pokřivených obličejů, bez nuancí a plynulých přechodů. Nejsem necita, nejednou mi film stáhl hrdlo do uzlu, tohle ale bylo tak snaživě emotivní, až směšné. A nakonec něco, co mě nejvíc mrzí - hodně, hodně špatná hudba. Hlavní motiv několika sestupných tónu byl použit tisíckrát předtím a tisíckrát potom (proto taky nemám rád všemi tak oslintaný theme z "Requiem for a Dream"), navíc v aranži, kterou by zvládl libovolný žák prvních tříd ZUŠky. Promrhané (že to napíšu tak slušně) dvě hodiny. Velké zklamání. (01.07.2012)

Obvyklá (a neméně strhující než ty ostatní!) Cassavetesova „hra na osud“, tentokrát rozvržená do dvou dějství, pointovaných evidentně jen dočasnou slastí, vratkým záchytným bodem v nezadržitelném pádu do propasti. Věčná krize neobyčejné ženy (zřejmě celoživotně) vychovávané k nejistotě (o své normalitě), sochané egoistickým okolím do moorovské sochy nesvobody, plné ran a děr, jimiž prosvítá ten nejčiřejší, slabě tryskající pramen Lásky, něčeho v dané chvíli (životě-káznici, životě-lágru) nemožného, je vylíčena milostným, smyslovým jazykem vlastním režiséru Tváří, který věcnost sděleného zlidšťuje a umožňuje divákovi účastnit se hrdinčina bolu, léčit její rány a pít z jejího zřídla. PS: "Mé velké město vplulo do noci. / Z rozespalého domu prchnout chci, / děvčátko, žena, tak jdu před chodci, / o ničem nevím, jenom o noci. // Červenec mete větrem dláždění, / za oknem hudba, přelud blažený, / v skořápce hrudi srdce vášněmi / do jitra mate vítr splašený." (Marina Cvětajeva) (14.12.2014)