Tajemství Oberwaldu

Jestli si Antonioni myslel, že video-estetika je nějak "estetická", zvlášť ve spojení s kostýmovým dramatem, tak pozbyl veškerou soudnost a vkus. Oberwald je dějem nudný, banální a předvídatelný, vzhledem druhořadé televizní inscenace s přeplácanými barvami pak přímo iritující. Jak uznávám jistou kvalitu i Antonioniových děl, která se mi zcela nezamlouvají, tohle je trapné ve všech ohledech. Ale tak krok vedle může udělat každý. 1 a 1/2 (30.11.2012)

Michelangelo Antonioni to zkusil na svůj věk vyloženě inovativně, ale patřičně se spálil. Tajemství Oberwaldu je kapánek unavená inscenace s kamerovými fígly, co zastírají strašnou povrchnost všeho okolo. Antonioni si barví scény dle budoucích konvencí, hloubá nad poměrně zdařile rozehranou studií lidské zášti a zrady (to televizní inscenace šlechtí v první řadě). Další věci mu jdou o poznání hůř. S herců nevymáčknul potřebné zaujetí a nechá diváka v trudném dojmu, že bez překvapivých a vděčných přidávání barevných odstínů (mimochodem místy trochu trapné) nemá už moc co říct. Nevěřím snad, že by se myšlenkově vyčerpal, ale motiv vzniku zůstal asi skutečně jen u pohrání si s novinkou na trhu. A to je dost málo. (13.08.2009)

Klid pouze zdánlivý, pouze na povrchu milostný románek... Antonioni na plátno bravurně přenáší divadelní hru Jeana Cocteaua. Herecké obsazení je přitom bezchybné a Monica Vitti doslova září. Samozřejmě lze vytýkat filmu divadelnost, stejně jako s odstupem času a se znalostí současných možnosti animace a počítačových triků, ale možná to obojí spolu souvisí. Hra s barevnými světly je přece ryze divadelní prvek a pokus o méně divadelní a "realistické" ztvárnění dramatu by zase zřejmě působil uměle a nevěrohodně. Vždyť celý děj je spíše pohádkou, jakkoli tragickou a rozhodně ne vhodnou pro děti. Mrazí z ní přitom skoro stejně jako z pohádek Hanse Christiana Andersena. Nepochybně proto, že přes všechnu vykonstruovanost je pointa příběhu odrazem neveselé reality, i když oděná do romantické tragičnosti... Mimochodem, pozoruhodná je jistá podobnost s Rivettovými filmy, asi ne úplně náhodná. Zajímavé komentáře: sportovec (10.05.2008)

Trochu jsem se bála na film podívat, když jsem si prohlédla jeho nízké hodnocení na CSFD. Proto mě toto televizní zpracování příjemně překvapilo. Cením si jeho uměřenosti a věrnosti divadelní předloze. Centrální je myšlenka osudu nezadržitelně spějícího ke svému naplnění - tak, jak si jej královna osudové noci vyložila v kartách. (08.08.2008)

V kontextu Antonioniho filmografie jde o nesporné vybočení z řady, o skok doslova o několik desetiletí vzad. Na druhou stranu zvolená poetika, respektující půdorys své divadelní předlohy, přesně vystihuje psychosociální typ doby, do níž je datován děj. Anachronní se tak mění v dokumentární a psychologické jakoby ve druhém plánu. Zdařilé využívání barevných filtrů (i první krůčky batolivého človíčka jsou tápavým zápasem o jistotu rovnováhy) dále zvyšují hodnotu OBERWALDU. Nedoceňovaná Vittiová, opomíjený klenot italského herectví, v ničem nezaostávající za frekventovanějšími jmény jejích generačních profesních družek, dostává ze svého partu vzorové maximum. Stará kritika degenerovanosti aristokracie (doslova česky ušlechtilců) zde naznačuje svou oprávněnost stejně tak jako její další bod, kterým byla její odtrženost od skutečného života strádajících lidových vrstev. To bylo pochopitelné, neboť tito lidé byli připravováni na doživotní pobyt ve virtuální realitě etikety dvorského skleníkového světa. Je nesporné, že tyto dokumenty mají své právo na život. A je nanejvýš pravděpodobné, že i současný divák dospěje k potřebě porozumět tomuto zaniklému způsobu života, myšlení i cítění. (02.12.2007)