Nine

Hned zkraje jdu srovnávat s Chicagem, už z toho důvodu, že je to pro mě jeden z nejlepších muzikálů (a filmů všeobecně) všech dob a že má oba na svědomí Marshall. Tak za 1) Chicago mělo spád, divokost, intriky, napětí z toho, co přijde. Prostě příběh. Nine je celý jen o krizi středního věku v životě jednoho režiséra, který se za celý film de facto nikam nehne a navíc je to pěknej pablb (kterej si ani neváží toho, že se mu v posteli válí Cottilardka :D). Za 2) Hudební čísla posouvala Chicago v ději dál a to kolikrát i pěkně svižně, tady jsou hudební čísla jen zrcadlem do duše zmíněného truchliče nad svým promarněným životem a ztracenou múzou, případně vyjádřením pocitů, jaké z něho mají všechny ty baby, které se mu životem míhají. A tím pádem za 3) Chicago mělo ucelenou kostru s výrazným ústředním triem, které tomu všemu dávalo potřebný šmrnc a drželo celistvost. Tady, ač je obsazení výborné, je zároveň i tak rozmanité, že nikdo konkrétní film netáhne, jelikož aby se tolik jmen vešlo do jednoho filmu, musí tu de facto každý, krom ústředního mamlase, jen proběhnout tou svou vyhrazenou scénkou, aby se dostalo na dalšího, než naběhnou závěrečný titulky. Tenhle film je pro mě v mých očí prostě něco podobného jako byl Spirit pro komiksy. Po vzniku Chicaga jsem se hrozně těšila, že Marshallův další film bude opět muzikál a on místo toho přišel s Gejšou. Teď si říkám, že to byl možná ten nejlepší tah, páč né každý dokáže vstoupit dvakrát do stejné řeky a Marshall to s Nine i prokázal. Nejlepší výstupy: Fergie a její zaškolování. Kate Hudson a procházka po molu. Zbytek mi z hlavy vyšuměl dřív, než titulky vůbec naskočily. 50% (27.01.2013)

Poměrně negativní přijetí Nine může mít na svědomí jeho komplikovaná forma, která je nepřijatelná pro „běžného diváka“, ale zároveň je komplikovaná jiným způsobem než 8 ½ a tím si zavírá cestu i u cinefilních vyznavačů Felliniho. Nine se dá považovat za jednu z interpretací 8 ½, která ovšem zase vytváří nové významy a ukazuje různé postupy. V popředí je muž, okolo kterého se rozehrává několik muzikálových výstupů, které pracují zcela samostatně, odlišené jsou jak herečkami, tak i žánrově. Jejich propojení v rámci děje je spíše volné a fungují spíše jako konkrétní hudební výstupy. Marshall zde naplno využívá divadelní prostor, který ale zároveň obohacuje filmovými postupy. Glamour, erotika, konstruovanost, cirkusovost. Pokud chceme srovnávat, tak je užitečnější se odprostit od Felliniho a místo toho se obracet spíše k jednotlivým verzím z Broadwaye (1982 a 2003) nebo k jiným muzikálům. Berlinale 2010 (27.02.2010)

Tenhle film asi taky neměl scénář předtím než se začalo natáčet ne? Pro mě velké zklamání, takhle jsem se v kině u filmu snad nenudila (dokonce ani při Lítám v tom). Hlavní hrdina byl neskutečně nesympatický, písně nebyli záživné, pořád stejné a ani hudební vystoupení nebyli nic moc. Jediná písnička, která stála za to - Fergie - Be Italian + scéna, která se nejvíc přiblížila daleko lepšímu Chicagu. 2* (12.03.2010)

Jistě vás také navnadil výživný trailer, plný rázných rytmů a řady slavných hereček. Sestříhaný je přímo dokonale. Kostýmů se ujala osvědčená Colleen Atwood, který získala dva Oscary za Chicago a Gejšu. Kulisy a dekorace připomenou (mé milované) Chicago, ještě aby ne – pracoval na nich tentýž člověk. Tímto ale výčet kladů téměř končí. Aby Marshall podtrhl atmosféru Itálie a jejích obyvatel mluvících anglicky, najal si hodně italských herců, Francouzku Marion Cotillard a Španělku Penelope Cruz. Jejich akcenty jsou roztomilé, a to je tak vše. Největší problém Nine je scénář. Nekoná se žádné drama, děj nikam negraduje, jen tak vegetuje a po čase nudí. Taneční a hudební čísla film absolutně nikam neposouvají. Jejich vkládání působí násilně, nedotaženě. Většina písniček je velmi nevýrazných. Day-Lewis zpívá (respektive recituje), seč může, ale já jsem mu jeho rozpolcenost nevěřila ani na chvíli. Když mi v Chicagu při písni Mr. Cellophane o nevěrné manželce Roxie běhal mráz po zádech, tak při písni Luisy o záletném Guidovi jsem cítila naprosto nulové emoce a nudu, byť svůj pěvecký talent herečka předvedla už ve filmu Edith Piaf. A nominaci na Oscara za song Take it all nechápu už vůbec. Tanečnice jsou krásné, kostýmy úžasné, ale k dokonalosti čísla Cell block tango se to ani trochu neblíží. Postavy se rozezpívají naprosto v nevhodných chvílích a jejich intimní citové výpovědi jsou zcela o ničem./// Když zazní už v traileru avizovaná píseň Be Italian, kterou zpívá Fergie, (členka skupiny Black Eyed Peas), začne mít Nine konečně nějaké koule. Fergie má vskutku obdivuhodný hlasový fond (a není na rozdíl od zbytku ženského ansámblu naprosto plochá). Věříte jí, že je jednou z postav, která zásadně ovlivnila nábožensky přísně vychovávaného Guida. Jenže celkový výsledek je upachtěný, suchopárný a bez emocí. (02.03.2010)

Od muzikálů si stále držím odstup a vlastně ani pořádně nevím proč, když jeden z mála, které jsem zatím viděl (My Fair Lady) patří mezi mé nejoblíbeněší filmy vůbec a po zhlédnutí nevlídně přijatého Nine, si i "devítku" mezi ně přiřadím. Příliš nechápu ten odmítavý postoj k filmu, ale já si nejen pěvecko - taneční kreace (ve kterých dominovaly mé oblíbené Penelope Cruz a především Marion Cotillard), ale i životní příběh krizí středního věku "těžce" zkoušeném režisérovi Guido Continim (Day-Lewis) parádně užil. Tak vyšperkované a vypointovné dialogy mezi ním a jeho ženou Luise (Cotillard) jsem si už dlouho v žádném filmu nevychutnal. Nemůžu si pomoct, ale oba dva mnou naposled zmínění dávají do svých rolí srdce a já jim sežral každé gesto, slovo..no prostě vše, co ke výbornému herectví patří. Pro mě více než obstojný výsledek po všech stránkách v němž nechybělo moc k plnému hodnocení (možná chytlavější písně??, kdo ví), ale i tak dávám, dle mě zasloužených 85% a palec nahoru. (02.08.2010)