Já, Don Giovanni
Io, Don Giovanni
Io, Don Giovanni
Don Giovanni, naissance d'un opéra
I, Don Giovanni
Réžia:
Carlos SauraScenár:
Carlos SauraKamera:
Vittorio StoraroHrajú:
Lorenzo Balducci, Lino Guanciale, Tobias Moretti, Emilia Verginelli, Ennio Fantastichini, Francesca Inaudi, Francesco Barilli, Franco Interlenghi (viac)Obsahy(1)
Drama založeno na skutečném životním příběhu libretisty Mozartovy opery Don Giovanni. Rok 1763. V Benátkách žije mladý básník Lorenzo da Ponte. Vede nezřízený život a je vyhoštěn, pro své verše namířené proti církvi. Na radu přítele Casanovy odjíždí do Vídně. Tam se uchází o práci u samotného císaře, a po přímluvě Salieriho ji také dostává. Po úspěchu opery Figarova svatba, ke které Lorenzo da Ponte napsal libreto, se spolu s Mozartem pouštějí do další opery - Dona Giovanniho. Don Giovanni je ale příliš spjat se životy obou tvůrců. Mozartovi opera odčerpává veškeré síly. Lorenzo de Ponte zase prostřednoictvím Dona Giovanniho začíná přehodnocovat priority vlastního života. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (42)
To, co Forman v Amadeovi dokázal jediným záběrem, je v tomto filmu popisně ztvárněno na půl hodiny. Nevím, proč byly do filmu vybrány ty nejkýčovitější motivy z vážné hudby, které nesouvisí ani dobově, ani příběhově. Mozart byl zahrán mizerně, Casanova i v originále očividně předabován, aniž by se mu dabér jedinkrát trefil do úst... Slepé uličky ve scénáři, speciální efekty přinášející víc škody než užitku (přibarvené modré oči Anetty - jen v prním záběru kde se objeví, démoni na scéně při samotném představení...), stejný hudební doprovod při stejných situacích jako v Amadeovi (smrt Mozartova otce)... zkrátka příliš mnoho nedostatků na to, aby mohly být vyváženy těmi pár pozitivy. Kdyby film vznikl deset let před Amadeem, člověk by si řekl "ok, oceňme snahu", takto ale nelze setřást pocit naprosté nadbytečnosti, protože nového přináší pramálo, a vše nesrovnatelně hůř. Bohužel. ()
Velmi jsem ocenil přirozenost a krásu filmu, kterých režisér docílil i za mimimálních prostředků. Pokud to někdo umí, ani kulisy celkový dojem z filmu příliš nenaruší. Jen díky absenci Prahy nemohu dát plný počet. P.S. Na Formanova Amadea se občas rád podívám, protože mě přenese tam, kde to miluji, ale jakožto skutečný milovník hudby 18. století nemohu Shafferovi ani Formanovi nikdy odpustit, že si vzali na paškál chudáka nevinného Salieriho, kterému jimi neprávem přidělenou závist už nikdy nikdo neodpáře, protože většinový divák vždy uvěří tomu, co je psáno či vysíláno... ()