Hranice ovládania

Jim Jarmusch si splnil sen a natočil film, rozlievajúci sa do otvoreného priestoru ako prameň priezračne čistej vody, ktorou presvitajú jemné lúče dokonalosti. Minimalistickou režijnou metódou vytvára krehkú, subtílnu vizuálne-zvukovo-významovú symetriu, ktorá formuje myslenie a výraz v štruktúre podobnej avantgardnej architektúre. Zručne uchopená dômyselnou montážou obrazov, mení sa pravidelná harmonická skladba činností muža-zabijaka v obradný rituál na hrane surreálna a odrazu reality. Myšlienkovo zvodná zmija obtáčajúca sa okolo nôh diváka, cestujúceho Jarmuschovým enigmatickým labyrintom. Hypnoticky vyrovnaná, vťahujúca, neopakovateľná kompozícia, symfónia redukovaného naratívu. Jarmusch sa mení, Jarmusch ostáva. Napriek tomu, že sú The Limits of Control vlastne intelektuálnou paródiou na Bonda, sú prosté humoru a variujú tradičnú tému jeho filmov; komunikáciu a prekážky v nej. Vždy v dokonalej súhre tónov stretávajú sa pri stolíku s dvoma kávami dvaja ľudia - jeden čakajúci, jeden očakávaný. Postavy s výraznou zvukomalebnou expozíciou a známymi tvárami vchádzajú na scénu - ani na jedného nemožno zabudnúť. Jeden hovorí, druhý načúva, no hodinky nemilosrdne tykajú a nepovoľujú ani slovo navyše. Vždy presný, vymieňa si tajomný muž, prežívajúci v rozptýlenej substancii subjektívneho vnímania sveta v krabičkách zmysel existencie. Kvintesencia života a súboj s manipulovaním reality v jednom exkluzívnom balení. Nakoniec nájomný vrah zabíja svoj cieľ, z úzadia temnej pracovne ovládajúci svet, a vracia sa do reálneho sveta. Skutočne hraničný film, skúmajúci hranice diváctva, filmu, fikčného sveta a empiricky zakúsenej skutočnosti. Zrejme Jarmuschov najlepší. Minimálne najvyspelejší. A neskutočne cool. 95% [Febiofest 2015] I na druhé zhliadnutie najlepší Jarmusch, fascinujúce záberovanie, post-rockový soundtrack od Boris, architektúra a dizajn, umiestňovanie červenej farby, nezabudnuteľné ne-postavy, Bankolého životná rola. Jarmuschov Matrix na vlnách rimbaudovskej poézie v galerijnom rámci (post)moderného umenia. Ak film o filmoch, tak túto hyperbolu o vražedných kaviarenských pochôdzkach. 100% (12.01.2015)

Dvě espressa. Krabička od zápalek. Podivný vzkaz na malém papírku, vždy zapitý kávou a polknut. Vrtulník. Ranní meditační cviky. Návštěva galerie. Různá místa a různě vysoký standard ubytování. Hudba, film, věda, umění, halucinace. Pět různých lidí. V podstatě žádný děj a téměř žádné dialogy. Spíše monology a ze strany hlavního hrdiny slova téměř žádná. Pouze jeho kamenný výraz po celý film. Žádné emoce. Minimalistické, mlčenlivé a přemýšlivé. To je vše. Tak proč mi tento zdánlivě nezajímavý, jednotvárný, bezobsažný a stále dokola se opakující děj přišel tak fascinující? Dokonalá ukázka toho, že i příběh o "ničem" dokáže vyznít jako mimořádné umělecké dílo. Možná mu nebudete ani zcela schopni porozumět, budete přemítat nad jeho hloubkou či skrytou filozofií a významy, ale budete jím uchváceni. Taková je Hranice ovládání. Byla jsem potěšena roličkou Gaela Garcíi Bernala, mého oblíbence již od role v Mexické jízdě. Během sledování jsem přemýšlela nad tím, jaký bude závěr, co se dozvím a jaké bude vyjasnění všech těch podivností. Zároveň jsem však již tušila, že se na konci nejspíš nedozvím vůbec nic. Čekal na mě jen nádherně otevřený konec, který mé mysli nenabídl téměř žádné možné vysvětlení. Byla jsem v sametovém objetí svých dojmů a prožitků a říkala si, že vlastně ani nevím, jestli bych ho chtěla znát. So, WTF was that whole thing about?:) "Občas se mi líbí, když postavy ve filmu jen tak sedí a nic neříkají." (15.02.2012)

44. MFF KV .. Scénář: Jim Jarmusch .. Absoluto tedio. _ Jim Jarmusch barvitě nasnímal putování Isaach De Bankolé na (společné) dovolené po Španělsku, kolem kterého se objevují a po pár minutách mizí vedlejší postavy (pronášejíc intelektuální žvásty a přinášejíc krabičku sirek na výměnu), bez jakékoliv logiky, směru, vyprávěcí linky, napětí, zábavy, důvodu. Proč vlastně točí (a mnohem více je zarážející, proč někdo platí!!) film, který nemá co divákům říct a sílu má akorát je většinově nasrat? V brzké distribuci vyhledejte jen na vlastní nebezpečí a to platí i pro režisérovy fanoušky. ___ Úvodní slovo Marka Ebena, během festivalové předpremiéry, stálo za bouřlivý potlesk, film Jarmusche jen za opovrhující mávnutí rukou. Perlou projekce byl přítomný John Malchovich který musel sledovat takovou malomluvnou nudu, kde když už se mluvilo, tak převážně španělsky - jen s českými titulky. Nudil se nehorázně, ale v rámci slušnosti to vydržel, i když, z výrazu odhaduji, by nejradši zařval „What the fuck...?“ po vzoru Osbourna Coxe :-)). ___ Kdo si myslí, že moc znamená, ať zajde na hřbitov. Jim už tam taky jednu díru mít bude. Rejža je asi v totální tvůrčí krizi, ale na své jméno a přidělené peníze se rozhodl prostě zkusit cokoliv točit. Návrhy scén však tvořil až při přejíždění ve vlaku.. Bohužel pro diváka. Kde není ovládání není hranice. Jen mrdka. Odpad autorské tvorby, která kašle na diváka. Tu největší hromádku festivalového hnoje a tvůrčí arogance nakonec nereprezentoval na 44. Karlových Varech náš Juraj TMA Herz, ale Jim Jarmusch. Potlesk za to však nesklidil. _____ Více v diskuzi. (10.07.2009)

Vy nemluvíte španělsky, že? Proč jsem poslední Jarmuschův film odkládala tak dlouho? Asi jsem se bála, že děj bude plynout příliš pomalu, narativní linka bude prakticky nulová a jen sem tam Jim načrtne jakési to poselství nebo myšlenku (a to já přitom relativně úspěšně buduju image intelektuála předstíráním sympatií k Tarkovskému). A možná je to dobře. Hranice ovládání mi totiž v danou chvíli perfektně sedla do nálady, rozhodně totiž není oddychový film na zabití nudného sobotního odpoledne: fassbinderovský minimalismus, nejen herectvím, ale třeba i nehybností kamery; hypnotická hudba s dominantními špinavými kytarami; do detailu dotažená mizanscéna, nejvýraznější, co se rámování záběrů a volení úhlů kamery týče; meditativní atmosféra, podpořena mantrickým opakováním (třeba motivu krabičky sirek), v opakování bych se navíc vůbec nebála hledat dominantu filmu; silné erotické dusno, za které může ta nahá ženská; nedoslovnost a nedělání z diváka pitomce vyzrazením minulosti hlavního hrdiny… Troška té metafyziky do toho a Jarmush baví a rezonuje ve mně ještě dlouho po závěrečných titulcích! (20.04.2011)

Nemůžu si pomoct, ale mě se i tenhle Jarmusch líbí. Film Hranice ovládání jakoby logicky navazoval na Mrtvého muže, a Ghost Doga. Je dosti podobný a zároveň velice jiný. Zachycuje pouť nájemného vraha, který se prostřednictvím různých divkákovi nesrozumitelných indícií dostává dále ke svému cíli, otiskávajíc do dění kolem něj svou životní filosofii. Ta je založena na absolutní trpělivosti, vyrovnanosti a vnitřním klidu. Na rozdíl od předchozích filmů, jeho hlavní postava neprojde žádným přerodem, spíše jen pozoruje dění kolem sebe. A vnímání okolního, podivného, světa skrze optiku takového člověka se Jarmuschovi povedlo. Oproti ostatním filmům tohoto režiséra, zde neuslyšíte jediný smysluplný dialog, vše se pohybuje na hranici absurdity a přesto se filmu daří děj záměrně šnečím tempem sunout kupředu. Z celé tvorby JJ, je tento film, nejhůře srozumitelný, na druhou stranu je možné ho pokaždé jinak interpretovat. Až to spíše připomíná tvorbu Davida Lynche. Hranice ovládání je nádherně nasnímán, kameraman vyždímal z lokací absolutní estetické maximum. Bohužel zde ubylo Jarmuschovského humoru a obvykle vynikající soundtrack je zde spíše průměrný. Tento film sice není tak záživným jako jeho předchůdci, za to je však mnohem více meditativnější a umožňuje divákovi bloudit a tápat v imaginárním světě společně s hlavním hrdinou. (26.07.2011)