Hobit: Smaugova pustatina

Je vidět, že Jackson má vlohy udělat desetihodinový epos i ze tříokénkového Snoopyho. Coby poměrně zasvěcenému Tolkienovci (dokonce i Silmarillion jsem přečetl anglicky víc než jednou) mi zásahy překvapivě moc nevadily. Ba naopak, veledlouhé stopáže trilogie bylo v prvním filmu dosaženo relativní rozvleklostí, zde od cca třetiny filmu tempo vyprávění fungovalo, a to, uznale pokyvuji, právě v ději přidaném Jacksonem. (Navíc jsem asi měkkota a snesu variaci na Tolkienovské zamilované páry bez keců.) Takže, vyznění příběhu bylo úplně jinde, ale nakonec šlo o překvapivě kompaktní a kvalitní film vzhledem k jeho nevděčné "prostřední" pozici v rámci trilogie. (19.04.2014)

Není to tam. Sice to nebylo tak konzistentně generické jako Neočekávaná cesta, ale když už ano, tak pořádně. V akčních scénách jsem instinktivně tápal po klávesnici s myší - je to fakt spíš PC hra než film. Včetně střihového přesunování na vyšší levely, kde loadovací obrazovku nahrazuje pětivteřinový kamerový oblet společenstva na cestě (viz přechod z podzimního lesa k zamrzlému jezeru). Natahované je to pořád stejně, tempo neexistuje, největší problém je absolutní a až absurdní neosobnost, trpaslíci zůstávají anonymními figurkami a Bilbo odstrhovanou okrajovou postavou (což je škoda, protože Freeman je rozhodně nejsilnější zbraň filmu). Shore napsal nejnudnější score poslední doby, které není od Hanse Zimmera, přesto nejzvládnutější není u Hobita obraz, ale zvuk. V nejlepších momentech se daří navodit dojem, že někdy brzy se konečně stane něco zajímavého. Nakonec se to nestane. Nejpatrnější je to u finále, u kterého jsem měl po nástupu trpaslíků problém neusnout (pár mikrospánků ale bylo). A ten cliffhanger je drzost - tříhodinový film musí mít dílčí konec, prostě musí. Jinak jsem zvědavý, jestli hláška "možná pro tebe mám něco velkého v kalhotách" zlidoví podobně jako "Neprojdeš dál!" (celá milostná rádobylinie je i přes mou mnohostrannou oblibu Kate z Lost Jacksonovo kariérní dno, a to počítám i Lovely Bones). Nejotravnější je nekonečné parafrázování prstenové trilogie na všech myslitelných úrovních, které rozhodně neumožňuje "nesrovnávat". Protože to srovnání je opravdu kruté a rád bych k němu nebyl tak nucen. Tentokrát jsem o čtyřech hvězdách ani neuvažoval a zklamání je o řád větší. Asi i proto, že tentokrát zde na rozdíl od nekonečného ničeho minule byl potenciál. Tři hvězdy jsou za... já ani nevím. Prostě je dám a radši se tím nebudu zabývat. (11.12.2013)

O třídu lepší prvního dílu, kdy Jackson krotí hlavně sám sebe, dává dokupy jakýs takýs souvislý děj, byť s lehkou pachutí vynuceného intermezza, a především dává k dobru okřídleného ještěra, jemuž není v ringu digitálních příšer rovno a zahlazuje tak v závěru rozpačité dojmy z jinak veskrze matných (Medděd) a rovnou i zbytečných (Tauriel) postav. (31.03.2014)

Druhý díl Hobita je zcela určitě nejslabší část. První polovina nebyla špatná, měla dokonalý spád a byla tu velice napínavá akce. Postupně se však film změnil na naprostý výsměch. Děj se pomalu vleče a nic zajímavého se ve filmu nestane až po hru na honěnou s drakem, který se napřed projevil jako velice inteligentní stvoření a následně se rozhodl lovit pomalé a hloupé trpaslíky jako naprostý pablb. Letí za skupinkou řvoucích trpaslíků a když je skoro má tak na něj zakřičí trpaslíci z jiné části hradu a drak za nimi samozřejmě letí. Za naprosto zbytečný považuji i počáteční rozhovor s drakem, který by šel jistě zkrátit na 1/3. Ostatně jakožto celá tahle trilogie. (27.02.2019)

Už nebudu dále plakat nad rozlitým mlékem, že dělba na tři filmy nedává smysl (ale pořád ho nedává). Prvních pár desítek minut teče po plátně roztažená digitální kašírka jedničky s nějakým tím slunce západem / východem naklíčovaným za zády. S láskou přitom vzpomínám na časy, kdy pro mě Středozem byla hmotnější a předmětnější než digitální postavy skřetů a velkolepá hra barev. Jackson vycpává, jak se dá. Za elfí travesty show ať mu narostou parohy. Tauriel je krásná a otravná, Legolas působí o půl století starší než v Pánovi prstenů a protože nemůže být ten ležérnější atlet, co vlastně rád trpaslíky, tváří se jako pastýř, kterému někdo sodomizoval stádo ovcí (zdravím do Znojma) a jeho přínos spočívá v točitých choreografiích (ke konci už fakt otravných). Dvojku pro mě dělí scéna se sudy. Ta tekutá akční plavba je boží a příchodem Barda a Esgarothu se mi vrátil i pocit, že chci být součástí Hobita a angažovat se v něm jinak než jako čumil. Konflikt démonicky kvetoucího Thorina a charismatického buřiče Barda má starou noblesu a odporný podágristický buržuj starosta vrací do Hobita kus přesahu i humorného divadla. Najednou je zas co objevovat a čím se nechat překvapit a pobavit ("proč nám ze záchodu lezou trpaslíci?"). Pocit, že se strašně těším, až se trojlístek vypravěčských linií na konci protne ve velkolepém akčním finále, mě postupně opouštěl. Šmakovi skáče do řeči usmrkaná milostně-funebrácká epizoda s Kilim a že by mě bavilo sledovat tu natahovanou partu taviče Kahana v Mlžné hoře, to taky zrovna tvrdit nemůžu. Navíc závěrečný trojitý cliffhanger je docela laciný a zničil mi předpoklad, že dvojka je lépe strukturovaná než jednička. Takže - stejně jako minule. Tentokrát ještě blíž čtyřem hvězdám, ale za ta zklamaná očekávání... ne. To nejde. Edit po druhém shlédnutí: tak jo, jde. (11.12.2013)