Big Man Japan

Big Man Japan je vše, jen ne tradiční kaiju eiga nebo banální komedie. Spíše jde o sebeuvědomělou demytizaci hrdinství v žánru monster filmů. Jeho depresivní rozklad, nostalgický i skeptický. Důkladněji zde. (19.07.2017)

Člověk se hned cítí v ulicích Tokia bezpečněji, když ho před všemožně odpudivými monstry chrání superhrdina ve fialových slipech. Leckdy sice vezme do zaječích, za ty nuzné prachy od sponzorů, které vystačí sotva na nájem, se mu člověk nemůže ani divit, ale občas má svůj den, takže soupeře odkáže do patřičných míst, kde mu bude lépe. Dai-Nopponjin je typickou japonskou šíleností, u které nemáte zdání, co bizarního se stane o pár minut později. Ztřeštěné, skoro až arogantní finále, které všechen předchozí děj totálně položí na lopatky, nám dává najevo, že televizní sledovanost, o kterou v tomhle moderním monster byznysu jde, je vždycky až na prvním místě .. (23.09.2014)

Musím přiznat, že tohle jsem ani já něják nepobral-a to jsem zvyklý na větší japkoúlety. Mám pocit, že tím chtěl básník říct možná něco hlubšího, ale nevím jestl se nějáké důležitosti ztratily či zauzlovaly v překladu, nebo prostě jen nejsem japonec abych to rozšifroval-každopádně jsem tu případnou metaforu nerozluštil...škoda (29.12.2013)

Na první pohled mockument točený pro nic než prostou zábavu. Jenže mám spousty důvodů věřit tomu, že zdokumentování života zkrachovalého, stárnoucího, opuštěného Japonce bez ambicí, který se umí měnit na svoji přerostlou podobu, v níž bojuje s monstry, není prostě a jednoduše tím, čím se tváří být. Vypráví o Japoncích, ale spíše než o Japonci průměrném vypráví o Japoncích jako celku - či o určité generaci. SPOILERY - Různé poznámky o Velkém Japonci se tak transformují v lehce černohumorné hodnocení stavu japonské ekonomiky ("Zatím mi to na nájem stačí, ale jestli to takhle půjde dál, budu muset vykrádat banky"), přílišného zpohodlnění japonské společnosti a nedostatku "nepřítele" ("Monstra už teď nepřichází tak často, není kreativita"), zahraničně politická linie (vojáci říkají o Velkém Japonci: "Dřív býval agresivnější, vitálnější") nebo lakonický popis účasti v druhé světové válce ("Otec umřel tragicky, chtěl hrozně moc vyrůst, ale bylo toho na něj moc"). V samotném závěru ve scéně záchrany Velkého Japonce jeho dcerou vidíme konečně nástup nové, amerikanizované generace... KONEC SPOILERŮ. Nápad ne zcela nezajímavý, ale přeci jen poněkud... osamocený. Člověk se trochu baví, že ten špendlík píchl do přefouklého vlastenectví. Oceňuje, jak bizarní fikce zrcadlí realitu. Nové ale v tomhle zrcadle zahlédnout nemůže, jen to, co již zná. A tak mu krom několika uchichtnutí film dá jen málo. (04.06.2010)

Jestli je na tomhle filmu něco geniálního, tak je to právě závěr. Ten jediný se mi na tom skutečně líbil, protože naprosto trefně ukazuje, jak jedna nedílná originální část japonské kultury zaniká pod vlivem amerikanizmu a díky němu mutuje do podivné podoby, která "kouzlo" toho původního hodně ničí svými zcizujícími prvky. Popravdě mi dost zachránil dojmy, protože jinak je ten film strašná nuda. Macumoto tu je (na rozdíl od Shinboru) naprosto bez charismatu, ten pseudo-dokumentární styl tomu moc nefunguje, atmosféru to zrovna nemá, příběh vlastně taky moc ne a když už konečně přišla nějaká šílená scéna, bylo to většinou spíš trapné než vtipné, i když ty přerostlé příšery tu jsou zajímavé snad vždycky. A ani ty snahy o pár hlubších vět moc nefungují, jelikož vždycky přijdou úplně zničehonic a do celkového kontextu nezapadnou. Asi jsem přeci jen čekal něco víc, protože Shinboru se mi celkem líbilo, jenže Big Man Japan toho moc nepředvede a kvůli tomu mě zklamal. 2* (04.06.2022)