Silent Pain
Réžia:
Martin Hollý ml.Scenár:
Jiří KřižanKamera:
František UldrichHudba:
Svatopluk HavelkaHrajú:
Rudolf Hrušínský, Ivan Jiřík, Vítězslav Jandák, Miroslav Táborský, Jiří Sedláček, Martin Dejdar, Tomáš Juřička, Jiří Pomeje, Dušan Cinkota, Jiří Langmajer (viac)Obsahy(1)
Autobiografický film scenáristy Jiřího Křižana se vrací do padesátých let minulého století, do doby poznamenané lidskými tragédiemi a utrpením. Vypráví baladický příběh chlapce Janka Kadavého, jehož otec byl v roce 1949 zatčen, odsouzen a popraven jako „třídní nepřítel“. Matka krátce nato zemřela a Jankovi zbyl jen děda. Děj filmu se odehrává ve dvou časových rovinách: zachycuje tragikomické epizody z vojenské služby u pétépáků a trpké vzpomínky na dětství plné ústrků ze strany spolužáků i dospělých. Jediným světlým bodem Jankových vzpomínek je děda. Moudrý a poctivý starý muž, který jej po smrti rodičů v malé valašské vesnici vychoval… (Česká televize)
(viac)Videá (2)
Recenzie (413)
Opravdu se mi tam zalíbil fenomenální Hrušínský již na sklonku života a přec duší v plné síle a pln mouder životem nesených.... S trochou té "moravštiny" jsem se smířil a tento snímek mi onehdá večer udělal velice milo v srdci, že na začátku devadesátých let vznikne ještě takový herecký koncert jednoho člověka, žel z tohoto filmu jen jediného. S Mistrem a národním umělcem Rudolfem nám odešel navždy kvalitní český film..!!!!!!!!! Již nebude více. ()
Nostalgické, baladické, žalující a přitom postrádající násilnou trapnost antikomunistických agitek. Hollého vyprávění je zajímavé právě proto, že si hraje s fragmenty času i prostoru, a tak se z filmu nestává ani vojenský kabaret, ani sladkobolné drama. Je to cosi mezi tím a právě proto je to uvěřitelné. ()
"Bolest se vždycky vrátí, ale nikdy nezůstane." Z trojice porevolučních "armádních" filmů mi tenhle přijde nejlepší. Mám ho hodně rád. Je zvláštním způsobem zábavně smutný a smutně zábavný. To prolnutí vojenské sebekarikatury a smutné kruté reality je neuvěřitelně působivé. Za což může velmi dobře napsaný scénář a skvělé obsazení. Zedníčkův Smrtibrácha rve rodidla. ()
Martin Hollý natočil opravdu silný baladický film o jednom z nejsmutnějších období našich moderních dějin - 50. letech minulého století. Volně rozvíjí réma tématicky spřízněných Všech dobrých rodáků Vojtěcha Jasného s východiskem ,,Jak komunismus nakládal s českým venkovem" posunutým k osudům třídních nepřátel, tedy našich západních letců, vojáků, jakož i všech ,,nepřátel socialismu". Největší devizou Tiché bolesti je pozměněné hledisko, které používají scénárista Jiří Křižan a režisér Martin Hollý - do středu příběhu nestaví primární oběť gottwaldovských monstrprocesů (nelegitimně odsouzeného a popraveného), ta je jen jednou z vedlejších figur a ve vlastním filmu ji patří jen jedna scéna, ale oběti sekundární - tedy děti a rodiče justičně zavražděného. Navíc celý snímek není stylizován syrově naturalisticky, jak by se jistě dalo čekat, ale spíše metafyzicky smířlivě (postavou nejstaršího z klanu Kadavých - další ze strhujících hereckých výkonů Rudolfa Hrušínského) a s rozměrem jakési moderní politické balady. Vojenským oddílům PTP (tedy Pomocným technickým praporům) provedl v popularizační historické reflexi medvědí službu Miloslav Švandrlík se svým humoristickým románem Černí baroni, skutečný stav těchto vojenským jednotek, kterým ovšem bylo znemožněno používat zbraně a byla pro ně vyčleněna pouze ta nejhrubší (s malou mírou nadsázky otrocká) práce, byl ale mnohem horší, než jak to popisuje nejen pan Švandrlík, ale i tento film... ,,Píšu, co si myslím, a myslím si, co chcu..." Podobné filmy: Všichni dobří rodáci, Žert, Skřivánci na niti ()
Snímku jednoznačně vévodí kamera Vláčilova častého spolupracovníka Františka Uldricha s incenací bezeslovných scén (pohřbení urny s hrdinovým tatínkem, prvomájový průvod) a hudba Svatopluka Havelky. Poněkud se opožďují herecké výkony, Rudolfu Hrušínskému z pusy příliš nejde nejen valašský dialekt, ale i filozofující monology, představitel jeho vnuka je poněkud matný. Naopak některé epizodní role jsou zahrány excelntně - Stanislav Zindulka a Jan Vlasák. Film poněkud svádí ke srovnání se Smuteční slavností, která se k premiéře dostala zhruba v tutéž dobu (k níž mimo jiné napsal hudbu taktéž S. Havelka) a má s ní podobnou část námětu, poetičností se však blíží spíše Všem dobrým rodákům (vojenské scény zase Jirešovu Žertu), Tichá bolest je jistě film zajímavý a slušný, ale přeci jen méně dokonalý než tři jeho předchůdci z konce 60. let. ()
Galéria (4)
Zaujímavosti (6)
- Postava Vítězslava Jandáka ve filmu říká: „Byl jsem kapitánem tankového praporu.“ Zajímavé je, že o rok později si Jandák velitele tankového praporu s hodností kapitána skutečně zahrál ve filmu Tankový prapor (1991). (Pelidor)
- Scenárista Jiří Křižan napsal scénář podle svého životního příběhu. Otce mu v 50. letech popravili za Státní bezpečností (StB) vyprovokovaný přechod státní hranice, při kterém zemřel i jeden pohraničník. (sator)
- Scénář filmu Martina Hollého vychází z prozaické předlohy, kterou Jiří Křižan napsal už koncem 60. let a měla vyjít v roce 1971. K tomu z politických důvodů nedošlo, novelu přeložili pod jménem Jan Beran v Nizozemsku a Švédsku, česky vyšla až v roce 2018 pod názvem „Stín“. Mezitím ji ovšem Křižan v roce 1988 adaptoval do scénáře, podle kterého Hollý natočil svůj předposlední film pro kina. V polistopadovém čase jej publikum zcela přehlíželo, spatřilo jej pouhých sedm a půl tisíce diváků, což je škoda, protože tematizuje jeden z mnoha osobně prožitých příběhů komunistického bezpráví i stádnosti lidského jednání. (Letní filmová škola)
Reklama