Větší, silnější, rychlejší

film o velkých svalech má paradoxně jednu velkou slabinu - ve své (snad steroidy vyhoněné) stopáži... nicméně ústřední téma je i přesto velmi zajímavě konfrontováno z obou stran, k tomu prokládáno nadsazenými momenty, a dokument jako celek rozhodně stojí za shlédnutí. 80% (15.01.2009)

Komplexní - to je první slovo, které mě ve spojitosti s tímto dokumentem napadne. Jeho autor, Chris Bell, se problematikou, která není ani zdaleka tak jednoduchá, zabývá do velkého detailu, ozvláštňuje ji případovou studií v rámci vlastní rodiny a postupně se dostává až na dřeň toho, co je Američanům a jejich povaze vlastní. Občas dokument sice působí jako vylepšené home video, nicméně výpovědní hodnota to bohatě vynahrazuje. (05.12.2015)

Amerika nikdy neprehráva a steroidy sú cestou za víťazstvom. Zaujali ma obe strany mince tohoto šikovného dokumentu. Steroidy sú droga a malý by byť zakázané a na druhu stranu, keď chceš byť väčší, silnejší a rýchlejší prečo ich nebrať a neposunúť sa vyššie ? Za svojím cieľom ? Snom ? Veď sa na to neumiera. Celkom zaujímavý dokument, ale príliš dlhy, ktorý sa v závere už opakuje. 70% - 3* (17.07.2016)

Další z řady počinů současné vlny jakýchsi "nových dokumentů", které se populárně-naučnou formou snaží o reflexi aktuálních politických a společenských témat (v USA zejména Michael Moore, u nás pak Klusák - Remunda s Českým snem nebo Ženy pro měny Eriky Hníkové). Téma je víc než příhodné - v podstatě primitivní americká honba za vítězstvím přesně dle oficiální synopse filmu ("Američané milují vítěze a nesnášejí poražené“). Chris Bell postupuje ve výstavbě tématu sice dle osvědčeného "moorovského" stylu, ale předkládá divákovi skutečně zasvěcený pohled na celou problematiku i s několika poměrně trefnými přesahy, které přesně postihují mnohdy Evropany právem zesměšňovanou americkou mentalitu. Ke konci už ovšem ztráci film tempo a trochu se točí na jednom místě, což lze ovšem omluvit, vzhledem k tomu, že se jedná o debut. Každopádně velmi velmi zajímavý kousek. (13.07.2008)

"Země, kde být druhý znamená být první poražený." Nic tak nevystihuje sebeprezentaci Spojených států jako tahle věta. Když naši přivezou bronz je to sláva, když Američani přivezou bronz, plivou na ně. Z takového tlaku vyplývá obrovská frustrace, sebeobviňování (Chrisův starší brácha byl těžkej notor), přehnaná touha po zlepšení mimo svoje možnosti nebo skutečný potřeby. Přes některé nedostatky zde již zmiňované musím dát maximum, protože máloco mě v poslední době tak bavilo a tak zaujalo svým úhlem pohledu. Chris Bell použil téma steroidů, aby se jejich prostřednictvím vyjádřil k americkému snu. Člověk (a Američan též) je ve své podstatě dost slabé individuum a pokud je neustále bombardované vzory "těch, co to někam dotáhli" a proti tomu "být druhý je špatný", co z toho vzejde? Nestačí bejt sám se sebou spokojenej, když se mám jen dobře, ne úžasně? V zemi kolektivního individualismu ne, to je společenský tabu. I za cenu zdravýho rozumu a ztráty soudnosti. (01.04.2010)