Identifikace ženy
Identificazione di una donna
Identification d'une femme
Identification of a Woman
Obsahy(1)
Poslední Antonioniho samostatně natočený film se vrací k principu, který v tzv. tetralogii citů ztělesnila Monica Vittiová a který ovládal celé Antonioniho dílo. Je jím žena jako výzva, záhada i jako mužův klíč k pochopení mechanismu světa. Jenže vzájemné neporozumění je tak hluboké, že tato možnost zůstává nevyužita. Hrdina, rozvedený čtyřicetiletý režisér, hledá v různých městech obraz ženy pro svůj příští film, a táž žena se má zároveň stát řešením jeho života. Nepřiznaná cesta za ideálem ho postupně dovádí k dalším rozchodům a osobním prohrám. Cíl se ztrácí, jako by se na něj díval obráceným dalekohledem, až nakonec otázka stojí docela jinak: nikoli jak nalézt to pravé, ale jak udržet, co zbylo. Mnohokrát přestřihávaný snímek zůstal ve své době nedoceněn. (Febiofest)
(viac)Videá (1)
Recenzie (37)
Opět film, který Antonionimu sednul. Sice se nejednou zadrhne, ale na to už jsem přece jenom u tohohle pána zvyklý... A ne že bych měl něco proti posouvání, ale jsem rád, že oproti minulé zrůdnosti Tajemství Oberwaldu udělal krok zpět ke své klasičtější poloze. (Hudba velmi podléhající době vzniku je opravdu bizarní...) ()
Přepsáno v červnu 2018. Pátrání po jedné ženě je osobitě pojaté hledání východiska z tvůrčí krizí. Michelangelo Antonioni s přibývajícím věkem přidává na filozofické intenzitě a pocit osamělosti je podbarven životním bilancováním. Všímá si konstrukcí společenských schémat. Odcizení se vykupuje únikem tělesnosti, dobrodružství je znakem doby, přílišná citlivost je předurčena k bolesti. Temperament života povznáší, ale jeho forma je nestabilní, náhoda je vrtkavě pokoušena zatemněním smyslu a změnou klimatu. Obrazy metamorfují symboly v myšlenku a bezradnost dominuje vnitřnímu světu. Pátrání po jedné ženě je konfrontace očekávání s ostražitostí, strach z možného vnitřního zranění brání otevřenosti. Samota je jediným bezpečným útočištěm a osamělost je nejstísněnějším lidským strachem, jemuž unikáme. Krize, pochybnosti a zvědavost neustává v hledání odpovědí. Ve víře po nalezení vnitřního klidu. Hlavní postavou hledání očistné cesty z krize tvůrčí i životní je Niccolò Farra (zajímavý Tomas Milian), filmový režisér. Hledá se forma osobního štěstí, milostný život je vláčen rozháraností vlastní duše a přílišnou naléhavostí. Křečovitost je výsledkem, prázdnota neúprosně stupňuje své výhružky, přání se utopilo v mlžném oparu zimní mořské hladiny. Těžká je cesta k vnitřní rovnováze. Hlavní ženskou postavou je Maria Vittoria Luppis, neboli Mavi (zajímavá Daniela Silverio), plod lepší společnosti. Život v povrchnosti, přelétavosti a nestálosti, prožitek každodenní všednosti se stává bolestí. Opojení je cílem, stojatá stálost vyčerpávající slabinou. Důležitou postavou je Ida (šarmantní Christine Boisson), herečka a vůně bezstarostné radosti života. Estetika se pěstuje a život zde dostává svého nejsladšího vrcholu. Nic nemá trvalou hodnotu a proměnlivost přináší zmatený smutek. Z dalších rolí: na Niccolovu zvědavost odpovídající mladá atraktivní dívka z lepší společnosti (Lara Wendel), Niccolova starostlivá sestra a gynekoložka Carla (Veronica Lazar), nová Maviina přítelkyně (Arianna De Rosa), Niccolův kamarád a spolupracovník Mario (Marcel Bozzuffi s hlasem Oresteho Lionella), vytrvalý nástroj zastrašování (Gianpaolo Saccarola), Maviin odtajněný otec (Dado Ruspoli), Niccolův zvědavý synovec Lucio (Itaco Nardulli), či Niccolova bývalá manželka Nadia (Enrica Antonioni). Pátrání po jedné ženě je osobité vypořádání se s tvůrčí krizí a poetizující filozofování. Antonioni a jeho životní zkušenost v intelektuálním jazyce poezie. ()
Silný film. Nedovolím si dát méně než čtyři hvězdičky, i když by po mém soudu mohl mít trochu rychlejší spád. Ale asi je na něm vidět, jak se za čtvrtstoletí zrychlilo tempo filmového vyprávění... Sděluje věci, které se sdělují těžko, možná snáze skrze literaturu nebo poesii... Rozhodně to není mlácení prázdné slámy. Mužské a ženské vnímání je vskutku v tolika věcech odlišné a chlap má opravdu tolikrát pocit, že žena je asi z jiné planety... Samozřejmě, že ten "sluneční výlet" na závěr je jakýsi únik z reálného světa a taky jsem si při té scéně v benátském hotelu říkal: "ty pitomče, obejmi ji, víš jak moc se ve své ženské zranitelnosti potřebuje o tebe opřít"... A je asi typické, že tuhle základní věc v mužsko-ženských vtazích Niccolo nepochopil... Bohužel... Moc se zaměstnáváme hledáním faktů a málo nás zajímá, co druhý opravdu prožívá... Někdy je ta propast tak veliká a všude tolik mlhy, že ani nedohlédneme... ()
Zestárlý film. Více, až se mi podaří zapnout mozek. --- O dva dny později. Mozek již je zapnutý, ale nevím, jak moc se mi podaří definovat můj pocit z Pátrání po jedné ženě. Pořád platí to, že oproti ostatním Antonioniho filmům (těm starším) je tento film zoufale nenadčasový, jestli existuje tenhle termín. Zatímco u Zvětšeniny přemýšlím nad svým místem v tomto světě a jestli vůbec můžu někdy něco pochopit, tak tady přemýšlím, proč zvolil režisér zrovna tuto hudbu, jestli chtěl být současný a s dobou jdoucí, nebo jestli mu připadalo, že ty syntetizátory v sobě obsahují tajemný rozpor rezonující s tajemností ženské duše nebo co. Zároveň mám dojem, že toto téma jsem zpracované ze všech stran a líp od Mistra už viděla a že tento film je pro mě v tomto směru prázdný a tím vlastně i zbytečný. ()
Předpokládám, že do hlavní postavy promítl Antonioni sám sebe a chtěl nám říci cosi ve smyslu, že je rozervaným géniem, jehož životem prochází spousta krásných žen a on chudák neví, pro kterou se rozhodnout. Nic proti této masturbaci, vadí mi spíš nedostatek nějakého nadhledu a nezajímavý a průměrně zahraný hlavní hrdina. Daleko zajímavější (a také krásnější, samozřejmě) jsou ženské postavy, kvůli nim stojí za to se na film mrknout. ()
Reklama