Zvony od Panny Márie

Pořád ta krásná stará atmosféra a sálající vřelost, ale už tomu chybí jakási nepopsatelná ingredience, která by mi The Bells of St. Mary's dokázala zarýt pod kůži jako první díl série Going My Way. Možná za to může i fakt, že otce O'Malleyho už mám prokouknutého, a tak mě ani úvodní sekvence, kdy málem rozmáčkne na židli kočku, nepřesvědčí, že je to nejistý smolař. Anebo je taky možné, že za mým nižším hodnocením stojí množství postav, které se ve dvojce vyskytují, přece jen jednička byla two-men-show ve stylu "stárnoucí kněz ctící tradice vs. mladý kněz-reformátor", zatímco pokračování na scénu přivedlo spoustu dětí a jeptišky. A ty na sebe hodně často strhují pozornost, která dříve patřila výhradně Bingu Crosbymu. Ale neberte to jako špatnou věc, rozhodně ne. Vždyť Ingrid Bergman je ukouzlující a scéna se školními dětičkami, které si připravují na besídku hru o narození Ježíška, je tak roztomilá a krásná, že se začínám cítit jako hrdá matka, kterou se příštích několik let ještě rozhodně stát nehodlám. Ne, podobné filmy už se dnes netočí. Zatemnění na konci každé scény, prolínání videa mezi jednotlivými záběry a dlouhé sekvence, které by dnešní režiséři zkrátili na desetinu a radši je natočili ještě z padesáti dalších úhlů. A taky Bing Crosby. Ten chlap hraje snad i zády, protože když měl v úvodu obličej snad minutu mimo záběr kamery, dokázala jsem jen z pohybu jeho ramen číst nervozitu. A to je víc, než bych kdy od černobílého filmu, v němž hraje hlavní roli populární zpěvák, čekala. (10.07.2009)

Původně se moje hodnocení filmu vyšplhalo až ke čtyřem hvězdám, ale po shlédnutí se musím usadit spíše u slabší známky. Na diváka sice dýchne takový roztomilý humor (hlavně na začátku, v podání Crosbyho), ale rozhodně bych neřekl, že se jedná o osvěžující zábavu, díky některým delším scénám dochází snadno dech. Tím bych nechtěl říct, že na takový starý styl se nerad dívám, ale moje prvotní obavy z délky 120 minut byly asi na místě. Kdoví, zda by bylo i těch tří hvězd, nebýt film z doby, kdy na place vystupovaly skutečné osobnosti - škrtněte ústřední dvojici a budu se pohybovat nejspíš někde nad propastí. Málokdy vidíte tak sympatické postavy. V normální situaci bych si vybral jednu, přiklonil se k ní a fandil jí. Zde to tak nebylo - obě poloviny měly dle mě něco do sebe. Aby neměly, Bing Crosby je důkaz, že hrající zpěvák není urážkou filmového průmyslu, jako tomu je hlavně dnes. A když je tou oponentkou paní herečka Ingrid Bergman, tak stěží mám co řešit a i ty slabší pasáže bez problémů přežiji. V případě Ingrid se mimochodem jedná o roli, která je asi nejodlišnější oproti těm zbývajícím deseti, co jsem zatím viděl. Nelze však říct, že by do prostředí plné dětí nesedla, mimo hraní mě zde ale více zaujal její krásný zpěv (odkaz jsem tu již kdysi dával). Příjemný snímek na odpoledne, u kterého nezávidím potencionálním zájemcům o remake - takhle silné obsazení neseženete. (23.07.2009)

Příjemný a pohodový film, který je bohužel zbytečně dlouhý. Jinak ale asi ani nejde vynachválit herce v hlavních rolích. Bing Crosby se jako otec O' Malley předvedl v Going My Way. Bergmanová ztvárnila sestru Marii Benediktu a byla skutečně kouzelná (její scéna v obchodě se sportovními pomůckami anebo její fandění při rvačce na hřišti jsou nezapomenutelné). (24.12.2011)

U tohoto filmu jsem musel mnoho přemýšlet. Nenese totiž jedno poselství, ale film se skládá z několika na sobě moc nezávislých nití. A každá má jiný charakter a je jinak zpracovaná. Takže prozatím to shrnu asi tak. Evidentně hlavní větev - Patricie - toho moc nenese a je dost diletantsky zpracovaná. Vedlejší, kde se sestry modlí aby jim snob daroval novou luxusní budovu, má poselství hluboké dost (o víře, jenž hory přenáší) - dokud se do toho nezačal míchat kněz. Takže ano - kdo má chuť shlédnout příjemný film, ať se klidně podívá. Ale protože tam je toho namixováno až moc, nemohu ho doporučit s čistým svědomím oficiálně. Ještě budu nějaký čas nad úpravou hodnocení přemýšlet... (23.03.2019)

Naivita bola už v jedničke dosť zjavná, no ešte to bolo celkom zvládnuteľné, aj vďaka iným prednostiam, ktoré Going My Way mal - lepší príbeh, vtipné momenty a hlavne Bing v úlohe mladého farára, ktorého metódy neboli úplne podľa predstáv konzervatívne zmýšľajúceho starého kňaza. Tu je tá naivita nielen znásobená, ale minimálne umocnená na tretiu. A celý film prejde bez jediného vzruchu (ak nepočítame kurz boxu sestry Ingrid :-) ako EKG pacienta, ktorý práve zomrel. Márne som čakal na niečo, čo ten film oživí - že niečo vyvedie niektorý zo žiakov, alebo že Ingrid zažije nejaký románik alebo aspoň citové vzplanutie (najlepšie ku Crosbym), ale nič. Všetky postavy sú ako z rozprávky z ríše dobra, dokonca aj spočiatku nevrlý Travers (ale čo čakať od herca, ktorý je ako stvorený pre úlohy milých a dobrých deduškov)... Ani žiadny emocionálne silný záver sa nekoná, aj keď ho zrejme tvorcovia zamýšľali. A toho doktora, čo každému na počkanie vykecá zdravotný stav svojich pacientov by som z fleku vyhodil, či niekedy to bola vec verejná a choroby iných sa bežne preberali, jedine pacient sa o svojom stave nemal nič dozvedieť? Tých nepochopiteľných vecí tam je viacero, ako stratenie Patsynho otca a následné vrátenie akoby nič po 14 rokoch. Ktorá žena by mu aspoň nevykričala, kde celú tú dobu bol, no tu to prešlo len tak, akoby sa vrátil po pár dňoch z pracovnej cesty. Všetci musia byť milí, usmiati, žiadne zvýšenie hlasu, žiadny náznak hnevu, proste dokonalá idylka, ktorá má od reality na míle ďaleko... (11.09.2018)