Hoffa

Hoci sa režírujúci DeVito snaží urvať čo najviac obrazu pre svoju (v realite) neexistujúcu postavu, toto je Jackova show. Rozprávačská štruktúra je odvážne ne-divácka: séria flashbackov odsýpa bez vysvetliviek, časového rámca alebo voice-overu. Zďaleka nejde o kvázi-dokumentárny exkurz či konšpiračnú exhibíciu v štýle Olivera Stonea. Rejža si honí triko najmä ako herec (malý tvrďák, ktorý fakuje všetkých a prcá najkrajšie ženy) a v prípade Hoffu akcentuje generálny "feel" jeho osobnosti (cholerické gestá, buldočia povaha, anti-Kennedyovský mámvpičizmus) na úkor faktografie. (06.01.2017)

Hoffa přesně naplňuje škatulku "hodnotných" životopisných dramat i s absolutně nudnou filmovou estetikou 90. let. Vybavil se mi při sledování Stoneův mladší Nixon - také naprosto nevýrazný, předlouhý snímek, sloužící pouze ke zvýšení neuspokojitelného ega hlavního představitele. Fušérsky režírující Danny DeVito má navíc ještě smolíka, že "nějaký" americký odborář průměrného Evropana prostě nezajímá. 50 % (31.07.2010)

Toť zvláštní film. Střízlivou - až divadelní - formou natočený životopis pro našince nepříliš známé postavy amerických politických dějin, mafiánského odborářského vůdce, kontroverzní osobnosti s prapodivným koncem... Čtyři a půl zaokrouhleno tentokrát nahoru. Kde se to jen v tom malém chlapíkovi bere... - - - P.S. Jen tak mimochodem - přemýšlejme o těch našich vůdcích pracujících - bez legrace... (13.10.2005)

FAIR PAY Jeden z těch průměrných životopisných filmů, kdy po dvaceti minutách litujete, že jste si o dané osobě raději nepřečetli pár řádků na Wikipedii. Velice americký (pro neAmeričana tudíž nepříliš pohlcující) příběh o šéfovi odborů a jeho pletkách s mafií nevyniká v žádném ohledu. Nicholson umí uhrát postavy vyznačující se méně předvídatelným chováním. DeVito zase umí šetřit patosem a netočit dle pevně daných šablon (viz předcházející Válka Roseových). Pár scén lze při nejlepší vůli přizdobit slůvkem „pěkné“ (třeba ta poslední, přebírající si realitu po svém), ke zbytku lépe sedí „nudné“. 60% (25.08.2009)

Biografický a do značnej miery didaktický pohľad na vývoj profesionálnej kariéry odborárskeho bossa Jimmyho Hoffu. DeVito sa zameriava na veľkosť ega Hoffovej postavy a na druhú stranu prikladá dynamický vývoj politiky vyjednávania odborových zväzov s tými najvyššími. Tam má dej z pochopiteľných príčin najzaujímavejšiu dramatičnosť. Portrét má znaky realistickosti, stavia na gradáciu davových choreografií v dôsledku vyhrotenia sporov a na transformáciu moci samotným Hoffom, ktorý skĺzol na veľmi tenký ľad v rámci kooperácie s mafiou. Portrétom ale prevažuje veľká dávka odosobnenosti, či už emočnej alebo vizuálnej a radí sa do veľkého zástupu diel, ktorým síce nemožno odoprieť kvalitatívny štandard, ale nemajú vyššiu pridanú hodnotu a po rokoch ľahko zapadnú. (19.08.2021)