Sedem životov

Krystalický kýč, který bloumá od morbidity k imbecilitě. Půdorysem připomíná otravnou německou telenovelu v lepším aranžmá s áčkovými herci, na rozdíl od ní má velmi slušný potenciál svého cílového diváka naštvat. Protože když po půlhodině odhadnete kompletní pointu se všemi náležitosti, zbytek filmu se vztekáte, že TOHLE přece nemohou myslet vážně- a pak přesně to na konci udělají, připadáte si, že z vás někdo dělá osla. Od Gabriela Muccina, jenž natočil civilní vícerozměrnou sociální dramedy Pursuit of Happyness, jsem podobnou nadílku vskutku nečekala. A Vilík má jednu dost podstatnou mezeru- umí být smutný, veselý, zábavný, sklíčený, naštvaný, ale komplikovanější emoci jako je zamilovanost zatím jeho herecké mimikry vyčarovat nedokážou. (02.02.2009)

Tak nějak jsem na začátku tápal proč vlastně se tohle všechno děje a kam celý příběh směřuje. Dobrou hodinu totiž člověk s jistotou neví nic. Will hraje skvěle, je jako vždycky sympaťák. Naproti tomu jako hlavní zlo (nebo-li záporáka) zde vidím PRÁCI, jakoukoliv práci, která člověka čeká na každém kroku a otravuje ho pořád a stále prostřednictvím mobilního telefonu. Život by měl být žit za pomocí práce, ne pro ni. (29.03.2009)

Muccino je klasický dřevorubec Drnec, tlačí na pilu, aby kmen co nejdřív přeřízl. Pomáhat bližnímu svému je nádherná věc, ale konec tohoto filmu obrátil celé vyznění naruby. Těch několik velmi dojemných scén z průběhu filmu totálně odpálil ten nesmrdutější konec, díky němuž považuju už celý film za bezmála falešný, emočně levný a povrchní, i když to tak na první pohled nevypadá. Ale když si domyslím své vlastní finále, zůstane mi v hlavě krásný vztah s umírající dívkou a slepým klavíristou, který sám o sobě na 3* vystačí. Woody Harrelson, Rosario Dawson a tentokrát pro mě i Will Smith zaslouží pochvalu za dobré empatické vcítění se do svých rolí. Balanc na hranici levného kýče á la Made in China a vcelku působivého lidského dramatu se podařil ukočírovat přesně do scény, kdy se podruhé objeví Smith v telefonní budce, pak následuje scénaristický smrdutý odpad. PS: Na kompletní dárcovství vnitřních orgánů tu máme naše adrenalinové motorkáře, kteří k tomu svou hloupostí vědomě směřují...bohužel. (11.12.2009)

Možná měknu, možná mám jen emočně citlivější období, možná zkrátka jen miluju ten pocit, kdy se mi na krátký okamžik zamlží zrak a celým tělem projede silná vlna zamrazení, která se odrazí od vnitřní strany spánku a skončí v zádech; přesně na tom místě, kam dosáhne právě jen tento pocit. Krásný příběh. Chápu, lidi mají dost všeho, co hraje na city. Myslím, že například můj komentář k Austrálii by mnozí zařadili i pod tento snímek. Skutečně, všude kolem nás je citové vyděračství. Já si ale radši z televize odladím Novu než abych přestal sledovat filmy podobné tomuto. Nádherná práce. Počínaje citlivou kamerou, vkusnou hudbou a konče upřímným Williho pohledem. Chtěl bych mít takového anděla. Děkuju za zážitek. (19.05.2009)

Samotná myšlenka filmu je zajímavá, konec docela působivý (i když v posledních minutách už zase až moc okatě dojímavý), ale cesta k němu je zdlouhavá a značně nezávižná, takže jsem se ho pro samou ospalost málem nedočkala. Film mě zkrátka příliš nebavil, přes nastolené téma se mi zdál o ničem a doják na konci mi to prostě nevynahradí. (30.06.2009)