Terry Pratchett: Farba mágie

Povedenější adaptace Pratchettovy knižní předlohy než v případě "Hogfather". Herci typově skvěle odpovídají charakterům hrdinů příběhu, vizuální ani zvukové stránce není příliš co vytknout, podařilo se věrně zachovat spoustu humorných situací i hlášek. Troufám si tvrdit, že tento film může být srozumitelný a zábavný i pro neznalce knižní "Zeměplochy". Já jsem se u knihy přece jen bavila podstatně víc. 74% (20.07.2009)

Velmi hezky natočený milý film, který jsem v 60% příběhu nestíhala. Jsem stavěná spíše na filmy založené na logice, ale tady to byl prostě problém. Každopádně to bylo příjemně strávených 190 minut, které by bylo dobré zopakovat, protože kdybych například měla někomu převyprávět, o co vlastně přesně šlo, byla bych zřejmě dost na rozpacích. (04.04.2012)

Celkově slabší, než Hogfather - daleko míň pratchetovských vtípků, daleko více nudných scén. Přestože byl film natočen podle dvou knih, děje je daleko méně. Jinak ale na tv film skvělé triky (zvláště v závěru) a smrť byl jako obvykle dokonalý, těším se na adaptaci, kde bude mít právě on hlavní roli. (20.08.2008)

Některé věci hodnotím výš než v Otci prasátek, něco zase chybí. Ve finále je ale výsledek zhruba stejný, rozhodně stojí za to vidět. Zásadní filmový počin, který mi málem unikl, netušil jsem dlouho, že se vůbec něco takového točilo. Místy mne film i strhl. Sean Astin je výborný turista, Jeremy Irons si bohužel moc svého Patriciana moc neužil (jen pár minut). 80% (11.09.2011)

Hodnotit tento film je problematické jak pro ty, kdo si nečetl příběhy Prachetta o Zeměploše, tak i pro ty, kdo si je četl. Ti první moc dobře nevědí, o co jde, ti druzí konfrontují svojí vnitřní vizi s tou filmovou. Vlastně to je stejný problém, který vzniká při zfilmování jakékoliv knihy, kterou si někdo četl. Čtenář si totiž vytváří vlastní mentální představu toho, o čem si čte, a to znamená, že kolik čtenářů kniha má, tolik je individuálních mentálně obrazových příběhů. Je však snadnější zavděčit se zfilmováním nějakého realistického příběhu, románu, povídky, než fantastického či fantazijního, protože přes rozdílnost lidského vnímání a prožívání realita má víceméně vymezené hranice a podobu, kdežto fantaziím se hranice nekladou ... tedy kromě samotných hranic fantazírování. Dokážeme si sice představit draka jako létajícího ještěra a černou díru jako propast beze dna, ale představit si něco, co neexistuje v tomto Vesmíru, zřejmě nedovedeme. Takže zfilmovaná klasika nebo moderní próza sice nesednou všem stejně dobře, ale nevyvolají tak rozporné reakce, jako zfilmovaný Tolkien, Philip K. Dick nebo Prachett. Po špatné zkušenosti s Pánem prstenů, kde se pro mne osobně absolutně ztratil duch knihy, jsem s velkou nedůvěrou a jen ze zvědavosti zapnula Barvu kouzel a ... nehledě na to, že si představuji Mrakoplaše úplně jinak - vizuálně i charakterově - jsem se nakonec dodívala až do konce a vůbec toho nelituji. Rozhodně to nebyla pohroma jak Pán prstenů, ba dokonce nebylo to vůbec špatné, obzvlášť když vezmeme v úvahu i to, že to byl "pouhý" televizní film s několikařádově menším rozpočtem než ten Jacksonův. A během filmu jsem pochopila, proč je tomu tak. Vysvětlení je jednoduché - Prachett a jeho hravá kompilativní fantazie a humor jsou tak dobré, že je opravdu těžké je zkazit. Nejvíc mne ale překvapil a pobavil okamžik, kdy jsem uviděla horu Wyrmberg a draky. Ta hora se vznášela nad údolím a ten, kdo viděl Avatara, musel v ten okamžik strnout překvapením nad tím, že se zeměplošský Wyrmberg a létající ostrovy Pandory podobají jako vejce vejci. A pak že archetypy neexistují. Anebo si Cameron tu létající horu jednoduše zapůjčil. Ostatně nejen horu, ale zřejmě i samotnou Pandoru, ale o tom snad někdy jindy v komentáři k Avataru. Krátce řečeno nehledě na některé výhrady Barva kouzel mne mile překvapila i pobavila a proto jí dávám čtyři hvězdičky. Možná tím nakonec jen vzdávám hold Prachettovi. (03.04.2011)