Obsahy(1)
Dramatizaci Dostojevského románu vytvořil filmový a divadelní režisér Evald Schorm na konci 70. let pro Divadlo Na zábradlí. Poté, co po šedesátých letech nuceně skončila jedinečná éra režiséra Jana Grossmana, vzniklo v době nejtužší normalizace další významné období tohoto divadla, které výrazně ovlivnil svým příchodem v roce 1976 právě Evald Schorm. Režisér, kterému bylo znemožněno věnovat se filmu, se z oblastních divadel vrátil do Prahy. Obklopil se tehdy řadou začínajících, mladých, talentovaných, dnes slavných herců a vytvořil řadu nezapomenutelných inscenací. Jednou z nejvýznamnějších jsou Bratři Karamazovi. Režisér si ke spolupráci vybral herce K. Heřmánka (Dimitrij), J. Bartošku (Ivan), P. Zedníčka (Aljoša), L. Mrkvičku (Smerďakov), J. Preissovou (Grušenka), L. Geprtovou (Kateřina). A především – životní roli dostal v tomto představení kabaretní herec, komik Vlastimil Bedrna jako otec Karamazov a ďábel v jednom. Otcovražda je zřejmá, jen není jasné, který ze čtyř bratrů vraždil. Kriminální linie, filosofické myšlenky o životě bez boha a hodnot, o tom, jak si nejbližší ubližují, o jizvách, které zůstávají, o smyslu bytí… vše a ještě víc je v příběhu lásky Míti ke Grušence, nenávisti Míti k otci, lásce Ivana ke Kátě, Aljošově všeobjímajícím pochopení, Smerďakovově frustraci... Klasické dílo geniálního ruského prozaika představuje hlubokou psychologickou sondu, kterou autor sestoupil až na samé dno lidské duše a v divadelním tvaru vzniklo naprosto svébytné, divadelně i filozoficky neobyčejně účinné dílo... Představení mělo premiéru v roce 1979 a Československou televizí bylo zaznamenáno o dva roky později. Stalo se inspirací například pro Dejvické divadlo, které využilo Schormovy dramatizace rozsáhlého románu ve své inscenaci (premiéra v roce 2000). (Česká televize)
(viac)Recenzie (27)
Co si budeme kolektivně nalhávat, pamětníci mohou hodnotit jinak, ale my ostatní máme k dispozici jen obyčejný divadelní záznam, který je historicky velmi důležitým materiálem, leč k diváckému zážitku má nesmírně daleko. Ano, vnímáme tehdejší alternaci již dva roky usazené inscenace Evalda Schorma, herecké výkony jsou autentické, vše zdánlivě vypadá, jak má, barvy, pohyb, scéna... ale celé je to jen archivní konzerva. Můžeme se sice domnívat, že máme diváckou zkušenost z tehdejšího Divadla Na zábradlí, ale je to skutečně jen zdání. Ostatně DVD bonusy odhalují onu propast času až na dřeň. Jana Preissová vzpomíná s naučenou dikcí stejným způsobem, jako by hovořila ke svým žákům, Zedníček a Mrkvička tápají v paměti, ale lichotí jim, že pracovali se Schormem. Recepce takových střípků je nesnadná. ()
Schormovo pojetí se mi vůbec nelíbí, zcela se z ukřičeného a enervujícího představení vytratil Dostojevský. Herci neustále stěhují nábytek, čímž zřejmě má vznikat napětí. Tento podbízivý kolotočářský způsob s díky odmítám. Jediný snesitelný je kultivovaný Mrkvička, který nebyl nucen k hraní si na stěhováka. Bartoška je unylý, Heřmánek přehrává a Bedrna starého Karamazova jen karikuje. ()
Samotná Schormova dramatizace tak rozsáhlého a poměrně komplikovaného románu, jako jsou Bratři Karamazovi, je asi na hranici možného, zaslouží si uznání. Její inscenace z přelomu 70. a 80. let ovšem mušky má, zejména v hereckém obsazení. Pavel Zedníček v roli Aljoši je pro mne nestravitelný vtip. Podobně některé jiné role, naopak Heřmánek, Bartoška a Mrkvička jsou téměř dokonalí. Takže dávám 4, s malým + za tu obtížnou dramatizaci. ()
Dostojevského psychologický pohled na základní lidské archetypy v kultovní dramatizaci Divadla na zábradlí. Klasický čtyřlístek Mrkvička, Heřmánek, Bartoška, Zedníček. Dost možná životní role pro Vlastimila Bendrnu. Nepodbízivá Libuše Geprtová a za mne překvapivě nejlepší Jana Preissová. Tohle je vysoká škola divadelního herectví, které asi není určená pro masového diváka. ()
Silně expresivní herectví a depresivní scéna podtrhují mravní rozklad rodiny Karamazových a jejich okolí a zvýrazňují démony které si všichni nosí v duších. Jediný skutečně čistý je Aljoša a jenom on je také nositelem naděje. Osobně bych ale uvítal trochu méně přehrávání a ukřičenosti a větší snahu o psychologickou drobnokresbu postav. Představení se rozbíhá zpočátku hodně pozvolně, ale postupně graduje až k patřičnému závěrečnému vyvrcholení. ()
Reklama