Česká RAPublika

Rap po 12 letech zcela zamořil hudební scénu teenagerů a mám na něj už alergii. V dokumentu na otázku "Co tím chcete říct?" rapeři odpovídají: "Jen to, že jsme." Stejné východisko má i film – sdělí pouze, že rapeři existují. Filmová procházka po české hiphopové scéně – nechme stranou hlasy fanoušků, že pravá esa na plátně chybějí – je překvapivě krotká.Téma, od nějž by divák čekal šok a kontroverzi, má tvrdší jen slovník; jinak plyne mezi plkáním a situacemi, v nichž režisér Pavel Abrahám konfrontuje hrdiny s jejich předpokládanými protipóly. Tvůrci zjevně aranžovaná setkání připravili, rozjeli kameru a čekali, "co to dá" – nestane se však nic. Až na výjimky, k nimž patří dětinská debata na matrice, jsou vůči sobě oba světy ohleduplné, nikdo nikoho nepošle do háje, ať rapeři besedují ve škole či s jazykovými vědci. Navíc film budí dojem, že český rap postrádá osobnosti. Žádný strhující básník nebije na poplach, opakuje se smyčka tuctových sdělení. Kdykoli se hrdinové vyjadřují v jiném prostředí, těžce formulují – a na vlastní půdě předvádějí málo osobité drzosti, rebelie, vzdoru. Jen sprostá slova a fráze proti konzumu, což je dost nuda na tak provokativní látku. Nejzajímavější souboj svedou dýdžejové s triem vážné hudby a rapeři s Hanou Hegerovou, která jejich verzi hymny shrne "Nemá hlavu ani patu", a pak skvěle vystřihne. Profesionálové v poloamatérském filmu vyhrávají. (13.11.2020)

Výsledné číslo v procentech v podstatě nic neznamená. Ten kdo nemá rád rap, hlavně ten český, bude hodnotit úplně jinak, než člověk který má doma originální album Dixxx. S dokumenty o hudbě to prostě tak dopadá. Pokud se vám nelíbí hudba která tam hraje, je jasné, že nebudete hodnotit kladně. Dokument je to ale dobrý, spíše pro užší skupinu lidí. (06.12.2008)

Lehce zeširoka a lehce mimofilmově. Ale začnu u vkladu tvůrců. "Na dřeň" to rozhodně nebylo. Spíš zajímavé klouzání na povrchu. Celkově je Rapublika dobře sestavený dokument. Prolínání se skladbami, které v plejlistu vidíme už na začátku filmu, je výborný nápad, který dává snímku určitou sevřenost. Zařazení jednotlivých vstupů už trochu pokulhává. Na začátku se dozvíme, že gesta už nefrčí a hip-hop má být bližší životu toho, kdo ho dělá. Což je v zápětí jak v rovině posturiky, tak v samotné rétorice důsledně popíráno. Zároveň to ale naznačuje, že dokument se bude zajímat o to, jak vidí rap Češi, kteří ho v současnosti tvoří. Což je nakonec to, co ve filmu nejvíc absentuje. Zčásti je to vypovídací neschopností protagonistů, zčásti režisérským vedením. Konfrontace s různými druhy prostředí a skutečnosti slouží spíš jako zábavné vsuvky. A to dokonce i scény, které měly určitý potenciál (setkání s jazykovědkyní). Scény jako "přejmenování Jamese Colea" působí zcela samoúčelně a jen dokládají, že hip-hop je pro české interprety z větší části póza. Co ale pro mě mělo největší vypovídající hodnotu, byly generační střety. Mám z toho pocit, že česká společnost prošla za uplynulých dvacet let tak výraznou proměnou hodnot, že dorozumění není fakticky možné. Nejlíp se to ukázalo při setkání s filharmonisty, kde to vypadalo, že jedna strana vůbec neposlouchá druhou. Obě hledaly argumenty, aniž by poslouchali, co druzí říkají. Přesto, když se obě hudební složky spojily, vznikl z toho nejlepší kus, který ve filmu zazněl. To je asi ten největší paradox. (10.04.2010)

sonda do hlav hlavních představitelů českého rapu trochu připomínající český sen... dokument je to vskutku zajímavý, struktura je vcelku originální... ale film ve mně vyvolával dost smíšené pocity - naši přední rappeři mi tak trochu dokázali, že tihle lidi mají jistým způsobem nadání, avšak občas dokážou být prostě pořádně jednoduší. chvíli tím člověka baví, chvíli mu lezou na nervy. každopádně na tenhle dokument si hodinku a půl čas udělejte. 70% (10.05.2009)

Zábava??? Ano, ale může být chápána dvojsečně, jednak jako zesměšnění "normálního byť zkostnatělého světa" nadupaným triem rapíků, nebo jako zábavná a vyvážená konfrontace těchto dvou světů. Jistěže záleží s jakou stranou se divák kamarádí víc. Žel výběr oněch konfrontačních opozit je hodně extrémní - pražští důchodci, komorní trio, úřednice na matrice, spolek obdivovatelů Josefa Jungmanna; druhá sorta příběhů z romského ghetta, rádia, základky či s fotografem, jsou jen takové pozérské bezpointové vložky. Samozřejmě dovětek s HH vše uvádí na správnou liberální a tolerační vlnu. Můj top track je ovšem trio DJ's kontra komorní trio, kde se nepřekvapivě na afektované straně nacházejí oni vzdělaní hudebníci a gramoši jim celkem přesvědčivě argumentují. Mimochodem, že je to o těžké póze? Jistěže, co v (sub)pop-kulturním světě není? PS: Všechno je to o toleranci, a já -byť lapena v averzi vůči přebujele konzumnímu hip-hopovému světu- tento film akceptuji hlavně v myšlenkové rovině střetů, možná ho chápu špatně, příliš idealisticky. A ano, zcela určitě se RAPublika stane kultem pro divactvo, které hip-hop rádo. 80% (30.05.2009)