Umenie plakať

Nemohu si pomoci, ale když vidím na papíře nebo na obrazovce jednu ze čtyř skandinávských zemí plus Island spojenou s nějakým filmem, ihned zbystřím zrak. Jejich filmy jsou totiž neskutečně zvláštní, zpracováním, příběhem, přírodou v něm a tak neváhám a okamžitě zabrousím hloubš. Umění plakat rozhodně nezklame. Pláče se v něm v jednom kuse. Sice z trochu odporných důvodů, ale to právě přicházím k jádru věci. Celý příběh je totiž odpornost na entou, ale svým námětem je tak neobvyklý, že prostě zaujme, tím že je divný. A to je dle mého hlavní bod toho, proč by tento film měl na diváka fungovat. Na mě tedy rozhodně zafungoval, jen tu byl ten problém, že mě nedokázal rozplakat. Možná to dokázal u jiných, ale u mě rozhodně ne, i když to má v názvu. Nebudu to zde dál rozebírat. Odpornost to je, ale zaujme hlavně rozebráním jednotlivých postav takřka do podrobna a to stačí. Za tři hvězdičky bohatě. (17.05.2008)

Ani neviem ako to nazvať, asi jedine tragikomédia. Ten odľahčený štýl, ktorým celý príbeh rozprával malý Allan, tomu dodával dávku akejsi ironickej naivity. Ale jadro príbehu bolo vlastne dosť smutné, alebo lepšie povedané nechutné. Keď sa to tak globálne vezme, tak ten film vlastne plný vypočítavosti, manipulácie, pomsty, nechutnosti, zneužívania, depresie, ignorácie, šialenstva a najmä plaču. Pochybujem, že ten ich otec mal vôbec nejaké svedomie - alebo ak aj áno, tak ho vedel poriadne ignorovať. Vo mne to vyvolalo fakt rozporuplné pocity, aj keď prevažuje tá znechutenosť. Ale ten štýl akým to bolo podané (pohľadom 11-ročného Allana) sa mi celkom pozdával a keďže nechápal "dospelácke veci", tak to prežíval trochu s odľahčeným dojmom. (20.08.2013)

Umění plakat je hodně bolestivý film. Mrazivý portrét psychopata, citového vyděrače, autokrata, manipulátora, lidské zrůdy...ale zároveň i života na rigorózní a tradičně patriarchální vesnici, kde dané modelové schéma dobře ilustruje achillovu patu každé autokraticky řízené společnosti i sociální skupiny - problém nastává, když je neomezený vládce profilově špatným člověkem. A to tedy Allanův psychopatický otec věru je. A Dánsko počátkem 70. let 20. století nepůsobí o nic lépe - oč je jednodušší určit, kdo je v tomhle příběhu hlavní původce zla, o to těžší je pojmenovat všechny spoluviníky - ,,nevšímavou?" matku, staršího syna, který utekl z pekla a tak přece musel ,,vědět!", babičku, která kdysi zavírala oči asi nad ještě větší zrůdou, hypochondrickou tetu, která je spíše též ,,obětí?", rodinného lékaře, který ,,nerozpoznal?" pohlavní zneužívání od psychické lability, policistu, který ,,paradoxně?" zatýká nepravého, sousedy, kteří ,,nic?" netuší... A pak je tu ještě ono ,,pragmatické?" umění plakat, které slouží k té nejhanebnější manipulaci, jaké může být člověk schopen...,,když se setká s tvrdou skutečností života.", jak paradoxně říká vypravěč, tedy malý Allan, oběť tohoto eufemismu... Umění plakat...dokonale strohá, průzračná forma...skandinávská kinematografie ve své nejsilnější podobě... Podobné filmy: Hon, Prolomit vlny, Rodinná oslava (25.01.2009)

Takovouhle koncentraci citovýho vydírání, to jsem teda snad ještě neviděla - a že už jsem toho viděla... Tatík Johanssen rozhodně aspiruje za jednoho z nejodpudivějších šmejdů v historii filmu, o toho bych si fakt ani to kolo neopřela. A mimochodem, neřekla bych, že cílem filmu je diváka rozplakat (mě teda spíš permanentně rozčiloval), takže není divu, že to na Malarkeyho nezafungovalo. Možná by spíš někdy stálo za to se zamyslet, jestli ten milej mlíkař od sousedů náhodou není tak trochu svině, která si vynucuje pozornost okolí tím, že neustále staví na odiv, jak to má těžký - a ony výčitky svědomí a soucit (no a tatínkovy ručičky) udělají zbytek. Je to neskutečná soda - to, jak matka o všem ví, ale nechce to řešit, jak to dcera nenávidí, ale nemůže utýct, a jak malej brácha, kterej působí jako malá bestie ve zločinným společní s otcem, je ve skutečnosti jenom loutka, která nechápe, co se děje, ale udělá cokoli, jen aby byl tatíček spokojenej. Jak celý okolí nic nevidí a policajt pak taťku plácá po rameni, že je chudák, když ho někdo obviňuje z prznění vlastní dcery. Bože, jak mě to vytáčelo! Konec mě pramálo uspokojil, ráda bych tu lidskou svini viděla viset za uši v průvanu. Ale to jsou holt seveřani, přece nám neposkytnou pocit útěchy! Jestli máte aspoň trochu rádi severskou psychologickou masáž a nebojíte se vidět i to hnusný ve světě ve zdejším, chutě do toho! (14.11.2011)

Fuj tajbl! Když vás film donutí usmívat se nad bizarností zobrazených situací a vlastně celého příběhu, z jakého by se vám udělalo normálně špatně od žaludku, je to něco úplně jiného, než se otevřeně chechtat černému humoru. Nad Uměním plakat se plakat nedá, stejně jako se nedá smát. Dá se opravdu jen usmívat a cítit se divně. Raději budu plakat nad rozlitým mlékem nebo se chechtat nad mlékařem Danem z Red Meatu, protože nad takovým vpravdě černým humorem má aspoň člověk nadhled. Tady se mi to sakra nějak nedaří. (08.07.2013)