Mučedníci

Reklamu filmu udělali tvrzeními že se jedna o nejnechutnější film všech dob. No možná by se s tím dalo souhlasit, ale u mě scény kdy někdo do někoho píchá, řeže nožem naprosto minuly účinkem. Uznávám ale že film své kouzlo jakési má a myšlenku mu taky nelze upřít. Přestože na mě film prakticky ničím nepůsobil a ta agresivita a surovost mi přišla naprosto zbytečná, o něco později uvažuju o filmu z úplně opačné strany. Na konci filmu následuje otázka, co vlastně přichází po smrti? Myslím že na světě nejčastěji položená otázka. 60% (06.04.2009)

Komentář obsahuje SPOILERY. ___ Troufám si tvrdit, že zde ani tak nejde o onu pointu, která je předmětem řady rozborů a kritiky, ale o snahu o maximální identifikaci s oběťmi a mučedníky a o zprostředkování jejich pocitů divákovi. Lucii pronásleduje její staré, zjizvené já, díky kterému sama sebe nenávidí a východisko vidí v pomstě (násilí plodí násilí). Když poté zjistí, že to (jediné), co ji v jejím životě hnalo dopředu, není řešením, obrátí se definitivně sama proti sobě. Člověk, který se v dětství stane obětí takového zacházení, se není schopen zařadit do normálního života ani v případě, že se mu podaří uprchnout. ___ Poté sledujeme osud ztýrané oběti, která již tolik "štěstí" jako Lucie neměla a útrapami si prošla až do konce. Nutno dodat, že ani zde se nesetkáváme se samoúčelnou brutalitou; rafinované oslepení oběti má svůj smysl, jelikož bylo třeba vyjádřit, že se jednalo o nepodařenou transformaci v mučedníka, kde je jedním z kýžených efektů právě pohled týraného. ___ Díky Anně si pak projdeme vlastním procesem od začátku, včetně jejího postupného přerodu "pouhé" oběti v mučedníka. Tato finální část je zpracována naprosto fascinujícím způsobem; využíváno je tu opakujících se charakteristických zvukových motivů (sjíždějící žebřík, rytmické pohyby lžící při krmení), které samy o sobě působí mučivě, protože vytvářejí negativní asociaci s tím, co jim následuje. Oběť není schopná podívat se svému trýzniteli do tváře, proto tak neučiní ani kamera. ___ Stejně jako se Anna musela kompletně "vzdát" utrpení a přestat proti němu bojovat, aby dosáhla osvícení, musí i divák zaujmout stejný postoj k filmu, aby jej mohl plně vstřebat. ___ Kam se hrabe Fritzl. (27.09.2009)

Tohle není ledajaká násilnost, ale fikce pro ty nejotrlejší. Po této stránce - brutality, násilí, syrovosti, kontroverze - si myslím v pohodě převálcuje filmy jako INSIDE, HAUTE TENSION nebo DEVIL'S REJECTS, či dokonce snímky typu ANGST. Naprosto nepředvídatelný děj, od začátku do konce odpudivý a beznadějný feeling, prakticky bez odlehčení. V první půlce sosněte krvavé psycho v jedné francouzské domácnosti, v druhé buďte svědky totálního, systematického rozkladu lidské osobnosti. Těžko vám z toho bude hej. Nějak na větvi tedy zase nejsem, konkrétní mínus ze sebe ale nejsem schopen dostat. Možná mi tam chyběl nějaký pravý náboj, něco, co by se mnou vážně hnulo (ne, ani závěrečná pointa), a chybí také malinko větší soulad obou, docela rozdílných polovin. MARTYRS není zázrakem, ale působivou, nekompromisní a zajímavou podívanou. Což bohatě stačí. (06.03.2009)

Velmi diskutující horor. A především nejde o mletou kaši jménem Divadlo Hrůzy. A I když neholdujete těmhle hororům a očekáváte podobný prvek zkuste to s MARTYRSEM - je o dost jiný. Místem brutální, sadistické a v obale surovosti, ale herecky perfektně zvládnuté a příjemně příběhově nepředvídatelné formě. Laugier nebude duševně v pořádku a jeho temnou stránku si určitě vychutnáte. (21.08.2012)

Z technickej stránky výborne, dramaturgia /koncepcia príbehu/ veľmi presná, vždy keď prichádza nasýtenie určitým žánrom, prejde sa plynulo do ďalšieho, ktorý spätne v sfére logiky a rozumového myslenia opodstatňuje existenciu predchodzieho. Inšpiratívna je aj komplexnosť, akou film rekapituluje hororové subžánre a ich vývoj za posledné obdobie - od duchárskych tmavých dlhovlások z Ázie /často fyzicky zdeformované, ktoré do všeobecnej popularity prišli s japonským Ringu od H. Nakatu v 1998/ až po opačný protipól - snaha o realizmus - zaklieštená tak v príbehu ako i vyobrazení násilia a v neposlednom rade aj presvedčivý prerod diváckej zainteresovanosti - od počiatočného chladného pohľadu pozorovateľa zvonka až ku vnútornému spoluprežitiu s hrdinom /hrdinkou/. Problém a dosť podstatný mám so záverom - jeho nejednoznačnosťou. Nie preto, že by to bolo nepochopiteľné a ja by som pociťoval potrebu sa detinsky tvrdohlavo dožadovať jasného záveru s pozície dieťaťa, ktoré musí byť za ručicku vedené režisérom až ku koncu, ale preto, že režisér tou nejednoznačnosťou dáva určitej skupine "pozitívne naladených" divákov priestor naďalej snívať istý, takmer dvetisíc rokov starý a ľudstvom tak chcený "chlácholivý" blud... . (07.03.2009)