Réžia:
John CassavetesScenár:
John CassavetesKamera:
Victor J. KemperHrajú:
Ben Gazzara, Peter Falk, John Cassavetes, John Kullers, Xan Cassavetes, Nick Cassavetes, Judith Lowry, Charles Gaines, David Rowlands, Jenny Runacre (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Třetí vrcholné dílo z tvorby Johna Cassavetese. Tři newyorští muži, otcové rodin, se po smrti jejich přítele vrhají do zábav a spontánně se rozhodnou podniknout výlet do Londýna. V limitech daných tématem jsou Manželé veselý a směšný snímek o útěku před beznadějí, která nevyhnutelně přichází s jistým věkem, aby už nikdy neodešla. (NFA)
(viac)Videá (1)
Recenzie (15)
Příběh o tom, jak se tři kamarádi po pohřbu dalšího kamaráda rozhodnou užít života. Počáteční a bezduchý entuziasmus z nově nabyté svobody se ale rychle mění s tím, jak se hlavní postavy postupně vypořádávají s novými pocity nenadálé vášně, frustrace, deprese a bůh ví čeho ještě, zatímco uvnitř pomalu umírají (obzvláště Ben Gazzara). Cassavetes skvěle popisuje manželovu potřebu útěku z reality a prvky nekonvenčního "klučičího" přátelství, ale místo toho aby stavěl na ději jednoznačně sází na to, že se mu diváka podaří citově vyždímat na dlouhých a někdy hodně nepříjemných scénách plných emocionálního prýštění. A přinejmenším u mě se mu to podařilo skvěle. ()
Příběho o třech mužích, které - každého po svém - trápí něco mezi krizí středního věku a mentálním problémem. Po dvoudenní pitce psychicky ztrácí kontrolu a vydají se do Londýna (jeden uteče od manželky a kamarádi ho doprovází), kde si chtějí nevázaně vyhodit z kopítka, což vede do dalšího marasmu. Tento film - ač by se podle tématu zdálo - nezapadá do žánru „kmedie o stárnoucích mužích“ hlavně ze dvou důvodů: esencí filmu není komičnost, ale trapnost. Film není vůbec komický, Cassavates se vyžívá v konstruování co nejtrapnějších situací a dokáže v tom zajít skutečně daleko. Dalším důvodem je osobitost Cassavetových filmů – jeho filmy nehrají podle pravidel žánrů (např. Zavraždění čínského bookmakera není pouhá kriminálka atd.) Během některých scén mě tak trochu napadalo, jestli film není osobní exibicí Cassavatese a jeho přátel (do hlavní role obsadil sebe, Bena Gazzaraa, Petera Falka), v tomto ohledu mě ale film nezklamal. Tento film si docela cením, ale uznávám, že bez předešlé zanlosti Cassavatesovy tvorby bych film nejspíš hodnotil jinak. ()
Chcete vidět ožralého, zvracejícího a opilecky zpívajícího detektiva Colomba? Pak je to film přesně pro vás. Jinak je to naprostá ztráta času. V průběhu filmu jsem na deset minut zavřel oči a pak jsem zjistil, že jsem o nic naprosto nepřišel. Výlet do Londýna přijde až naprosto nudné první hodině filmu. ()
Film, kterým jsem se prodíral snad dosud nejhůř. Film, v němž se mi snad vůbec nic nelíbilo. Ale také film, který mě neodpuzoval kvůli filmu samému, něco se prostě ve mně zpříčilo. Dobrý kritik Matty *** mlluví o "upřímném obraze krize středního věku a střední třídy". Dobrá, střední třída už není, menší část z ní avansovala nahoru, větší se propadla dolů. A "problémy středního věku", pokud takový syndrom vůbec existuje, pak se řeší úplně jinak: neintelektuálně založení se dají buď na "chlast, žrádlo nebo televizi" (slova mého mladšího přítele) a ti druzí na "rituální život" (má slova, ale objasňovat je tu nebudu, snad jen aforismem "samota a zahrada se přitahují"). Na druhé straně je tu film, jako daná, předložená věc. Známý filmový (řekl bych až) vědec James Monaco, píše ve své knize "Šedesátá léta" o režijním stylu "Direct Cinema", který z dokumentárních filmů (díky lehkým kamerám), přešel do uměleckých a avantgardních filmů (o tom, že Husbands sem také patří není pochyb). Jde tedy o přímé propojení filmu s realitou, ať už je tato realita jakákoli, a ať už se líbí komukoli. ()
Příběh o Johnovi (Peter Falk), Jerrym (Ben Gazzara) a jejich kamarádu Alexovi (John Cassavetes), kteří spolu chodí na pivo a mají se mužně mužsky rádi. Všichni mají urostlé postavy, pouze dva z nich jsou však manželé a mohli by být všichni. A i přes rozdíly v názorech na klavíry, deštníky, přežití v horách a Steva Martina, je to stále táhne k sobě, aby ve svých srdcích zůstávali jako přátelé. Krásná a dojemná storka (díky Sašo Michailidoposilousi) o přátelství ve věku plešatění a uplých trenýrkách. ()
Galéria (12)
Zaujímavosti (8)
- V dokumentárním filmu A Constant Forge (2000) Cassavetes uvedl, že se jedná o velmi osobní film. Jeho starší bratr zemřel ve věku 30 let a velmi dobře tedy věděl, jaké je ztratit milovaného člověka. (sator)
- Film nemá uvedého hudebního skladatele. (sator)
- Část financování filmu od italského producenta byla dodávána do produkce v kufrech, což někteří vnímali jako podezřelé. (sator)
Reklama