Pozemšťan

"Hodinky neměří čas, hodinky měří jenom samy sebe." Zajímavá myšlenka přežvýkaná přístrojem na vyrábění hloupých filmů. Škoda. Po takových berličkách, jaké mi snímek naservíroval, nemůžu vůbec nic z toho brát vážně. Bylo by zajímavé, kdyby si tohle vzal do pácu můj oblíbený mistr blábolivých snímků Linklater. (07.08.2009)

Vcelku zajímavý, avšak ničím ohromující, nízkorozpočtový film, který i přes svou krátkou stopáž, dokáže pěkně uspávat. Bez mučení přiznám, že jsem ho sledoval nadvakrát. Parta vědců sedí v odlehlé chatě a jeden z nich, který je musí opustit, jim vypráví svůj příběh o nesmrtelnosti. Kapacity ve svých oborech Johnovi zprvu nevěří a tváří se na jeho slova všelijak. Během chvíle však John dokáže, že v jejich myslích začíná vrtat červík pochybností, ale já to pro změnu nevěřím jim. Nevěřím jim ten náhlý obrat. A nakonec jsem čekal nějakou lepší pointu, tahle konstrukce byla dost chabá a nevytáhla příběh z průměru. Když to shrnu do jedné věty - dobrý nápad, ale slabý scénář. (05.11.2013)

"Nikdy jsem neřekl, že jsem nesmrtelný, jen starý." Jsem rád, že jsem mohl být přitom, když uprostřed jedný inteligencí nabitý místnosti padla zásadní otázka "Co když ... ?". Od té chvíle mi oči odmítaly opustit monitor, mozkový závity nestíhaly pracovat a duší se šířil ohromný pocit spokojenosti. Je mi jedno, že se snímek nestydí za svou lacinost, že herci při minimálním pohybu nespálili snad ani jednoho jouleho a že teorie poletující vzduchem vzduchem svou divokostí přesahují mou chudou fantazii, protože já jsem spapal návnadu i s navijákem a naprosto odevzdaně jsem se bavil. Za posledních 25713 let, který jsem na týhle planetě prožil, jsem viděl jen málo originálnějších snímků. (24.01.2012)

O tom, jak strohá forma vykrystalizovaná z finanční nouze může být nejenom plně funkční, ale navíc i divácky atraktivní, asi hodně ví nezávislý (tenhle pojem je hodně široký) režisér Richard Schenkman. Svůj tvůrčí záměr díky malému, v amerických poměrech takřka malichernému, rozpočtu, metamorfoval do podoby čistě konverzačního (ve své podstatě ryze divadelního) kusu podle scénáře amerického autora sci-fi Jerome Bixbyho. Ten se byl ovšem ukázal onou nosnou částí, která je ve struktuře dobrého snímku nezbytná. Čistě konverzační sci-fi bez jediného zvláštního efektu, s prakticky neznámými herci, dodržující divadelní jednotu místa i času, odehrávající se totiž prakticky cele pouze v jedné místnosti, které je navíc v podstatě toho slova strhující, to zní až neuvěřitelně, ovšem je to fakt. Nepochybná intelektuální síla, která je ukryta uvnitř dialogů, v nichž nejde ani tak o sci-fi zápletku, ale o možnost analyzovat základní filosofické a náboženské otázky. Byť by to celé bylo myšleno jen jako umělecká mystifikace, ta významová dualita je zvláště v dnešní postmoderní době skutečně přitažlivá. Vždyť co je dnes skutečně nezpochybnitelné? Jak přistupovat k realitě podléhající přechodným vědeckým teoriím? Richard Schenkman přinesl cenný důkaz, že vskutku dobrý film nestojí na rozpočtu, rozhodující roli hraje nápad a invence. Ruku v ruce s tím natočil skutečně chytrý a moudrý film... Podobné filmy: Svět podle Prota (27.03.2009)

Člověk se tak nějak naladí na nějaké sci-fi. Já sám jsem teda očekával od filmu The Man from Earth s tímto plakátem něco o chlápkovi, který přežil armagedon a sám jediný bude brousit ulicemi opuštěného města a aby to nebyla úděsná nuda, tak na něj z trosek domů budou skákat hladový zombíci, anebo poctivé sci-fi o nějakém ztraceném kosmonautovi na exotické planetě. To všechno jsem očekával a pln dychtivosti pustil. Dokoukal a říkám si, že akce tam moc tedy nebyla, na mezigalaktické dobrodružství také nedošlo, byl to ale po čertech zajímavý příběh. Alespoň do půlky. SPOILER. Jakmile z pána vylezlo, že dělal i Ježíše, bylo to už na mne zase moc sci-fi. (08.12.2011)