Smrť čaká všade

Kathryn Bigelow nezaháľa, naopak tentokrát poriadne pritvrdila. A buď je to chlap v sukni alebo ženská s guľami. Po dlhej dobe politickými otázkami izolovaný vojnový film, ktorý prichádza s príbehom prežitia vojakov v jednej vojenskej jednotke. Pokiaľ jeden vojak odpočítava dni, kedy sa skončí ich doba služby v krajine, iný riskuje svoj život a prežívať mu umožňuje len dobrovoľné nasadzovanie svojho života v najnebezpečnejších situáciách. Tento pohľad do vnútra postáv jednotlivých vojakov zlyháva niekde v polovici cesty, napokon možno aj preto, lebo mu nie je venovaná dostatočná pozornosť a ani herci by možno herecky nezvládli psychologickejšie rozpoloženie svojich postáv. To ale však nie je podstata. Podstatné je, že film nezlyháva tam, kde som to od neho čakal. Už prvé minúty totiž naznačili, že po akčnej stránke bude film pre divákov s testosterónmi skutočnou lahôdkou. Akcia strieda akciu, žiadna komplexná zápletka však film nesprevádza. S každým výjazdom roty prichádzajú nové adrenalínové dobrodružstvá a majú v sebe toľko šťavy a potenciálu, že každé z nich by svojou zápletkou utiahli celý samostatný film. No a distribútorov je škoda komentovať, zostáva nám len krútiť hlavou. Nebyť oscarových triumfov, tak by oň tuzemskí diváci nemali šancu v kine zakopnúť. 85%. (15.05.2009)

The Hurt Locker je dobrý film. Ale měla jsem s ním stejný problém jako s několika vysoce hodnocenými a oceňovanými filmy. Nevzbudil ve mně skoro žádné větší emoce. Nějak jsem se na něj nedokázala plně soustředit. A zhruba po polovině jsem ani nedokázala udržet neustále oči na obrazovce. Postrádala jsem nějaký příběh a více propracované charaktery postav. Co mě nejvíce zaujalo, byl Jeremy Renner. Pro mě navždy zůstane Dahmerem a když jsem ho v této roli před léty viděla, říkala jsem si, jestli se někdy dostane více do podvědomí diváků, protože na to rozhodně má. A tady se předvedl skvěle. Takže, je tento film na Oscara? Určitě. Ale ne na šest. Ať je tento film jakkoliv obdivuhodný na to, že jej natočila žena, z důsledku své politické problematiky či mírné kontroverznosti, rozhodně pro mě není natolik strhující, syrový a jedinečný, aby byl oceněn až šesti zlatými soškami. (11.04.2010)

Pro většinu je válka nehostinným místem, pro někoho však může být i domovem. Kathryn Bigelow naposledy zazářila s K-19 a nyní se vrací s výtečným psychologickým dramatem o zneškodňování výbušnin v Bagdádu. V prvé řadě zaujme kvalitní vizuální stránka, hned mi to připomnělo Jarhead vs. Black Hawk Down, dále potěším i příznivce slow motion záběrů - výbuchy, padající nábojnice. Napětí, stres, vedro, přestřelky, neustálá hrozba, která na vás číhá v každém okně, uličce nebo autě, tvoří společně s "přívětivostí" místních obyvatel z tohoto snímků výbornou adrenalinovou podívanou, která ač používá jako hlavní hnací motor zelené mozky, má na rozdíl od podobných válečných filmů nejen koule, ale i hlavu a patu. Vizuál je navíc ještě umocněn Marcem Beltramim, který do probíhající akce ještě pumpuje svou skvělou hudbu. Amíci možná mají/měli záběry z Iráku dennodenně na talíři, ale já jsem tuto válečnou vřavu rozhodně uvítal. Film, který je více o lidech a válečném konfliktu, ale přesto do sebe nemíchá politiku. (8/10) (27.02.2009)

(1001) Ta nervózní kamera mě silně znervózňovala. Jinak asi nejsem nejlepší druh diváka pro takový film, protože za á, jich podobných nemám mnoho nasledovaných (a kolik jich vůbec kvalitních vzniká?) a za bé, můžu leda posoudit, jak režisérka zachází s filmovými postupy, ale nemám dostatek znalostí (dost velký přehled, vyhraněný názor) na to, abych dokázala rozklíčovat, jakým způsobem zachází s realitou, informacemi, (pravdou?). Protože z tohohle hlediska mám dojem, že její cenová senoseč byla zapříčiněna tím, že jde více méně o produkt, který se trefil do momentální poptávky. Trošku ve stylu toho, co ve svém komentáři praví uživatel verbal: (Parafrázuji:) Kdyby v roce 2009 Američané válčili s Německem, tak Oscara dostane Quentin Tarantino za Hanebný pancharty. Tolik jen poznámka k politice Akademie. Musím nicméně říct, že jsem si vcelku užívala, jak si nikdo nevšímá "příběhu" a že jde více méně o kresbu. Na druhou stranu si ale nemyslím, že by se tady podařilo dosáhnout takové míry univerzálnosti, za jakou člověk obdivuje Četu, Apokalypsu nebo Olověnou vestu (protože takovými přirovnáním se to všudemožně hýří). Pokud se jim Smrt vyrovná, posoudím to až s větším odstupem, ale osobně si spíš myslím, že s dalším během času na tenhle film spíš zapomenu, než že by se mi některé jeho obrazy měly vracet. Řekla bych, že "na vině" je určitě práce se zvukem a hudebním doprovodem, protože já jsem ten typ, který dává přednost výrazné manipulaci místo nenápadného dokreslování. Od Marca Beltramiho se mi hodně líbila hudba k Vlaku do Yumy, ale od té doby to s ním šlo celkem do kytek. Hudba u scény prohledávání "prázdné budovy" mě možná udržela v napětí, ale žádný moment mě nezabil do sedačky a nedal mi najevo, že sleduji něco zásadního. Noční inferno obrazově působivé, ale zvuk nevyužitý naplno a tím pádem pro mě ta scéna opět spíš vyšuměla do prázdna. Možná je to taky tím, že se mu v ten moment kamera nepodívá do očí, které to všechno vidí. Možná je to taky tím, že scény nedostanou potřebný čas, aby se mohly proměnit v něco víc. Nevěřila bych, že si někdy budu stěžovat u filmu, který mě úplně nenadchnul, že je moc krátký, zvlášť když má dvě hodiny, ale je to tak: V některých případech to má dobrý důvod, proč jsou všechny ty "zásadní eposy" tříhodinové. A ten konec je obzvlášť taková zkratka na ránu. Doufám, že to byla nějaká znouzectnost a ne záměr. (06.11.2014)