Milionár z chatrče

Přelom roku nám jako každý rok nabízí ty nejlepší kousky a Milionář z chatrče je další přírůstek do možných filmů nominovaných na Oscara. Na tento snímek jsem se podíval na doporučení kamaráda a musím mu dát za pravdu, že se jedná o překrásný film, ve kterém je naprosto vše. Dlouho už ve mě žádný snímek nezanechal takový pocit a tolik mne emocionálně neroztrhal!! Opravdu nádherný filmový zážitek, ve kterém si nemůžete být jisti, co se v další chvíli stane. Smekám především před scénáristou, který má největší zásluhu na zcela zaslouženém úspěchu tohoto filmu. Doporučuji naprosto každému a upozorňuji, že na konci budete chtít, aby vás někdo držel za ruku..... (03.01.2009)

Lidský život přece nemá cenu 20 milionů rupií! Tento rozpor mi s mnoha dalšími brání přijmout Milionáře z chatrče s entuziasmem jeho i jeho tvůrců. Ač bych rád předstíral, že mi párkrát do roku (kdy se z toho díky mediální masáži stává móda) není stydno oslavovat zástupce jindy opovrhované sorty „naivních filmů s dobrým koncem“. (Když si ovšem zkusím představit Jamalovu nejpravděpodobnější budoucnost, je to vlastně konec ultratemný a spíš bych mu přál, aby dopadl jako hrdina indického Amala.) Zrežírován je Milionář bravurně a třebaže neustále opakuje skoro totéž – někdo před někým/za někým utíká – atraktivní (byť nevábné) reálie, dynamická kamera a výrazný soundtrack nás udržují v neustálé pozornosti. Dívá se něj dobře hlavně proto, že nám neklade žádné složité otázky a na těch pár naťuknutých si pro jistotu odpovídá sám. Je to prostě film, který zná odpovědi. Správné? Ano, akorát ne mimo diskurz filmu. Odpověď na otázku „Z čeho budeme žít?“ je tedy OK, ke konfliktu dochází mezi snahou pravdivě vypovědět o životě v bombajském slumu a současně nebýt filmem bolestivým či jakkoli nepříjemným. A když už, tak jenom chvilku. Zvolené míšení jistých faktů s čirou fikcí ne náhodou v lecčems odráží styl, jakým Alexader Dumas psal své romány, konkrétně Třem mušketýrům připadla speciální, až po zralejší úvaze vlastně notně nedomyšlená role. Krom sveřepě zlých arcizlosynů, kteří do pohádek holt patří, pro mne zůstává nepochopitelným především chování Jamalova staršího bratra, který je chvíli za největšího bastarda a hned na to prostě za staršího bratra, přičemž Jamal tuto amébovitost nijak neřeší. „Neřešení“ je vhodným přístupem k průběhu celé soutěže, která by v reálu samozřejmě takto nikdy nemohla probíhat (čurpauza PO zadání otázky – tss, tss). Za největší Milionářovu chybu, za chybu, která mu a priori znemožňuje členství v klubu Jednoduše pěkných filmů (Frajer Luke, Papírový měsíc, Život je krásný - 1946), považuji úpornost, s níž se stylizuje do posla dobrých zpráv. Ale ten nadpozemsky odlehčený tanec mě stejně nutí jít nad tři. 75% Zajímavé komentáře: imf, Bluntman, H34D, tangerine1, Mahalik, FateKEEPER, mm13, lakikaki, seeker23, Brandon, Sokkk_y, Triple H, curunir, spacylemon, anura, Trifi (31.03.2009)

Danny Boyle se zbavil Alexe Garlanda a dotáhnul na Západ levnou pohádku, přesně dle bollywoodského mustru, které estetika špinavých slumů a hledání štěstí v něm, evidentně vynáší u publika jímavé chvilky, potlesky ve stoje a pozlacené sošky. Pardon, ale mě to zavání jako laciný kalkul, který nad vodou drží jenom fantastická pasáž s malými caparty, která je vtipná i smutná, a hlavně opravdová, což se o zbytku říci nedá. Ne že bych neoceňoval snahu, ale tenhle tah do branky pokryteckého světa jsem odzíval – vizuál jak z jednoho mexického výletu Tonyho Scotta a pořádná hudba (Boyleův trademark) vlastně taky nikde. Ale to všeobecné nadšení chápu, jen ho prostě nesdílím. (14.02.2009)

Snad až příliš líbivá a příliš naivní pohádka o tom, jak ušatému Honzovi z Indie spadla do náručí princezna a s ní i půl království. Co pro to musel udělat? V podstatě nic. Jen žít. Jenže jednoho dne byl jeho příběh naservírován západnímu publiku, to ustrnulo nad výkaly z kadiboud, nad násilím z ulic i nad drsným osudem capartů z indických slumů a Honzovi mohl zazvonit zvonec, aby byl ten šťastný konec. Boyle naštěstí ukazuje nevěrohodnou historku (takové krásky opravdu nemívají tak silnou paměť) skrze omamnou formu, jejíž ENERGIE se bude jen těžko napodobovat. V tomhle směru schvaluju oscary za režii, hudbu, kameru, střih i zvuk. Soška za kolovrátkový scénář, kde se tak dlouho střídají otázky se vzpomínkami, až přijde z prstu vycucaný "hepáč", je ale hrozivým omylem. Stejně jako cena nejhodnotnější. I když jejímu udělení rozumím - na tyhle vlezle líbivé filmy, které elektrizují pozitivní energií, publikum slyší až příliš často. 70% (02.03.2009)