Karamazovi

Tleskám Zelenkovi za to, že maže hranici mezi českým a světovým filmem. Že dává šanci zatraceným hercům, nebojí se na omezeném prostoru rozehrát velkolepou hru a originálním způsobem kombinuje divadlo, film a skutečný život herců. Herci jsou fantastičtí, soundtrack také a ten zvolený chladný prostor, jenž je dokonalým kontrastem k živočišnému podání herců, to je něco, co se bude (nejen) na domácím rybníčku v adaptaci divadelních her těžko překonávat. „Bude jako Bůh, a všechno mu bude dovoleno!“ Ještě cítím to mrazení… (26.04.2008)

Nenadálé přechody z nezávazného klábosení do inscenace, vystupování z rolí a pletichaření mezi hereckým souborem na pozadí divadelní zkoušky obohacují Dostojevského vrcholné dílo o poukaz, že každé hlediště je zároveň i jevištěm a že prostor, jenž by jevištěm nebyl, nejspíš vůbec neexistuje. Jde nejen o to, že celý svět je jevištěm a všichni jsou jen herci, ale především o morální důsledky toho tvrzení. Takový náhled je živnou půdu pro zlo, neboť všichni mohou předstírat, že jim byla role záporné postavy někým přidělena a oni sami nenesou žádnou odpovědnost. Nejsou čeští politici taky takoví Smerďakovové, kteří se pod pláštíkem nepochopené ideje demokracie dopouštějí těžkých zločinů? (18.09.2009)

Obrazově silná, herecky dobře vyvážená, scénáristicky lehce nadprůměrná, ale jinak absolutně zbytečná reklama na dejvické divadlo, jejíž největší vadou je nedostatek výraznějších vedlejších linek, kterých je v porovnání s ústřední zkouškou Dostojevského "pro mě nudné, leč skvěle odehrané" hry zatraceně málo. Méně keců a více životních trablů jednotlivých postav (s výjimkou lacině podstrčeného údržbáře) by Karamazovým v tomto případě bodlo víc než cokoliv jiného. (14.04.2008)

Vím že si za to můžu sám, protože jsem na to neměl koukat, jelikož nemám rád divadlo. Přesto mě ale ten film zajímal a kladné ohlasy mne přesvědčily. Ta divadelní linie se mi ale paradoxně líbila hodně. Herecké výkony byly úžasné a téma silné (přesto jsem ale nechápal motivace jednotlivých postav). Jenže ta část s herci jako lidmi byla fakt blbá. Prostě blbá. Hloupá a naprosto nezajímavá. A ještě k tomu debilní násilně dojemná vsuvka s dělníkem a jeho děckem, no to prostě ne. Nebo co měla znamenat ta šílenkyně, co furt ňák skákala na židli a na konci tam kázala z ochozu? Fuj tajbl! Petr Zelenka objevil onanii a je třeba se bát, přijde totiž i epileptický mončičák... (16.05.2008)

Pan Zelenka pěkně vzkvétá... od mozaiky knoflíkářů přes příběhy obyčejných lidí a jejich šíleností až k bratrům Karamazovým. Pro mě se tento snímek jednoznačně stává úchvatným výplodem současné české kinematografie, který mě svým podáním zcela ohromil a jméno Petr Zelenka se nyní stává symbolem jednoho z největších zjevů dnešního filmu. Jednak jsem vášnivým milovníkem Dostojevského, jednak jsem hlubokým obdivovatelem divadla, jednak jsem nenapravitelným divákem netypických filmů. A Karamazovi mě naplnili nevídanou dávkou emocí včetně všech jejich vedlejších účinků... Divadlo ve filmu? Divadlo v továrně? Divadlo v životě? Ano, ano, ano! Vynikající nápad natočit divadelníky, jak se připravují na vystoupení v polské továrně, jak se poddávají svým postavám, jak se vžívají do života velkého hříšníka a jeho synů, jak procítěně inscenují realistický román velkého myslitele a jaký to může mít dopad na obyčejného člověka, kterým zmítají jeho osobní problémy (a nutno podotknout, že se jedná o člověka věřícího). Zásadně nesouhlasím s tím, že postava dělníka, který během "zkoušky" přišel o syna, nezapadá do kontextu - právě naopak. On se svými pochybnostmi, který se zničehonic ocitl před osudovou zkouškou a zcela bezbranně stojí tváří tvář otázce, zda-li je bůh či není, a kterému se před očima rozehrává filosofie Dostojevského a vidí důsledky, právě on doplňuje a stvrzuje onen mrazivý pocit, který ve mě snímek vyvolal. Jinak by to byla "jen" báječná podívaná na divadelní představení odherávající se na filmovém plátně... Ale je to mnohem víc. V mých očích jsou Zelenkovy a Schormovy Karamazovi odkaz, odkaz dnešní společnosti o odpovědnosti za své činy. "Žijeme jako zvířata, ale chceme se modlit." Nejde jen o nadčasovost Dostojevského či o otázku víry, to vše jen podtrhuje reálnou situaci: ztrátu syna. A otec sleduje herce, ovšem vidí hříšníky, vidí kněze, ďábla, pochybnosti, naději, vidí osud... naprosto úchvatný, ohromný a silný filmový zážitek! Kromě výtečného nápadu Petra Zelenky a Evalda Schorma musím zmínit také excelentní výkony všech zúčastněných (zejména Trojan, Holub a Myšička zazářili), malé představení Dostojevského-mončičáka v podání loutkaře Solce bylo také báječným vstupem a mě jen mrzí, že Lucie Žáčková opět měla malý prostor k tomu, aby předvedla, co v ní dýmá, protože zrovna tenhle kus by ona vybrousila k zářícímu lesku. Ovšem i tak jsem rozžhavena z téhle hluboké sondy a nechám ji v sobě pěkně doutnat... (15.06.2008)