Klub poslednej nádeje

-Thank You. -Fuck off! Breaking Good? Ne tak úplně. Překvapivě nejde o citově vyděračské drama o pozdním procitnutí jednoho homofoba, ale o formálně i obsahově vzácně střízlivý snímek, který namísto Woodroofova zbožšťování připouští, že tenhle kovboj si přehnaný soucit nezasloužil ani poté, co se nakazil AIDS. Snaze protagonistovo utrpení nerozmazávat a prostě jej zobrazovat odpovídá věcnost formy (natáčení bez umělého dosvěcování, dokumentaristicky nesouměrné záběrové kompozice, nenávodné používání hudby). Není-li film emocionálně chladný, pak zejména díky vyzáblému (cca 20 kilo dolů) McConaugheymu. I když hraje pouhý stín svých hrdinů z jiných filmů, nikdy neztrácí jiskru v oku. Způsob, jakým kombinuje neadekvátní sebejistotu, nehoráznou drzost a obdivuhodnou zarputilost, dělá z protagonisty ideálního bojovníka proti (zdravotnickému) establishmentu. Ten od svého konkurenta zosobňujícího nezlomnost americké ctižádostivosti očekává už jen to, že brzy zemře. Zejména svou fyzickou proměnou fascinuje také Jared Leto, jehož společné scény s McConaugheym vzdáleně připomínají Půlnočního kovboje, jiný film, který se nebral přehnaně vážně a na seriózním tématu se na druhou stranu ani nepásl, ani jej nebanalizoval. 75% (10.01.2014)

Po nějakém přemýšlení se nakonec musím přiklonit k názoru, že mi film přijde ze všeho nejvíc jako víceméně prázdná oscarová návnada. Ohání se založením na skutečném příběhu, ale při bližší inspekci je velmi povrchní, neosobní a tradičně manipulativní jako bič. Všechny situace vykresluje jakoby z první dobré. Napočítala jsem jenom dva momenty uhrančivé magie (motýli, Rayon s otcem) a to je na dvouhodinový film zatraceně málo. A zároveň mě to přivádí k tomu, co mě nakonec rozptylovalo úplně nejvíc a to bylo právě zavedení postavy Rayona. To je bytost, která s sebou přináší tolik tajemství a traumat, že mě okamžitě přestává zajímat charakterová studie hlavního macha Rona, jenomže ten film pořád dál je o hlavním machovi Ronovi a Rayon se tam jen tak mihne jako trofej, ale jako se skutečnou postavou se s ním nezachází. Zároveň je to taky trochu o tom, jaké jsou korporace zlé, a nejspíš ještě o něčem dalším, nicméně ta střídající se a manipulující optika z toho ve výsledku dělá film o ničem. Konečně také můžu definitivně informovaně říct, že vážně nemám ráda herecký projev Matthewa McConaugheyho. (02.01.2017)

Poutavý příběh podle skutečné události, který mne bavil,avšak neposlal do kolen, což jsem od něj trochu očekával. Co však Klubu poslední naděje nelze upřít, je perfektní vystižení atmosféry 80. let, hudba a přirozenost. Film vskutku působí hodně autenticky. Herecké výkony není třeba nějak rozvádět, jsou dokonalé a celý počin tak vyzdvihují do pořádného nadprůměru. Otázka boje proti AIDS je tu patřičně osobitá, asi taková, jako byla celá osobnost Rona Woodroofa. Pěkné 4*. (19.01.2014)

Oscarovka bez typických neduhů (vrzající prkna, sterilita, nuda), svým přístupem ne nepodobná jinému filmu s kovbojem v hlavní roli. Žádné seriózní ubrečené drama či napravování homofobů se nekoná, Ron Woodroof není hrdina (a zůstává zalíbeníhodným kreténem) a šlape to kupředu bez cílené kritiky systému. Super. (21.01.2014)

HIV pozitivní Robin Hood rozvíjí svůj neuvěřitelný příběh, v němž se z vesnického a rádoby chlapáckého burana stane opravdovým mužem se srdcem na správném místě. Přerod hlavní postavy je velmi sympatický, celý film, ač založen na skutečné události, působí příjemně odlehčeně, místy snad až černohumorně. K dalším velkým plusům patří nikoli černobílé zpracování a nulová přítomnost patosu. Je fajn, že film nemá zapotřebí tolik tlačit na city (jako třeba Philadelphia). 7/10 (07.12.2014)