Darjeeling s ručením obmedzeným

Wes Anderson nemluvit řečí mého kmene. Jeho takzvaná poetika se mi jeví prázdná, vypočítavá a banální, melancholické podtóny zanechávají kyanidovou pachuť a jestli tam bylo něco alespoň k pousmání, bravurně mi to uniklo. Utahaná hodina a půl (subjektivní vnímání času: cca 240 minut) barvotiskové nudy s jasnou dřendou těch správných rodinných hodnot. Třeštění nad páně režisérovou genialitou upřímně nerozumím, asi jsem málo hipster. Ode mne dostává Anderson jednoznačný Seal of Disapproval a jeho další filmové autoterapii se z Daleka vyhnu. (27.08.2013)

Andersonov inšpiratívny indie "train-trip" z Indie a zároveň srdečný pozdrav Satyajit Rayovi na jehož diela sa tu nenápadne odkazuje. Sladkobôľny príbeh troch bratov (otca zrazil taxík a mama sa stala kláštornou sestrou) ikonicky kombinuje dramatický motív zložitej minulosti/prítomnosti protaganistov ktorých personálna rovnováha, resp. spirituálne vykúpenie nastáva až po humánnom čine s totálne neortodoxným improvizovaním komediálnych zvyčajov. Permanentne sa popíjajú kvapky proti kašľu, randí sa so sprievodkynami a jedovatý had je na úteku. Po starom sa vedú originálne (tentokrát) dospelácky-infantilné dialógy, čo švenk/statický záber, to úžas nad kameramanskou exhibíciou v pestrofarebnej, detailne rozvrhnutej mizanscéne a výstižný výber eufonických pesničiek vlastne ani netreba podrobnejšie rozoberať, stačí ho iba nadšene počúvať. Po novom sa už na pozadí nenachádzajú/neoslavujú rozličné druhy média, doterajšia schéma nadväzujúcich, ale navzájom sa neprelínajúcich kapitol je tu znamenito nabúrana cez prenesenie časti textu z predfilmu "Hotel Chevalier" do epilógu celovečeráku v zmysle ozrejmenia hravej prepojenosti a povestný "slow-motion" tu už nemá privilégium jediného výskytu/významu, ale rovno dvoch. "Darjeeling Limited" patrí medzi najosobnejšie záležitosti W.A., ide o auteuristický experiment v ktorom sa snúbi svojrázna, rokmi budovaná poetika melanchólie podporená naprosto očarujúcou formou s pôžitkárskym porušovaním overených, úspech prinášajúcich návykov. (07.09.2012)

Wes tvrdí (pravděpodobně s nádechem ironie :), že se nechce opakovat, ale že k tomu vždycky nějak sklouzne. Kritika mu to neustále a čím dál lítěji omlacuje o hlavu. A já rád tvrdím: "Who gives a fuck?" Pokud mě pořád baví, pokud se u jeho filmů pořád od ucha k uchu usmívám (ano, jako debil :-), jestliže mě jeho infantilní (a přitom tak upřímné) vtípky po stodruhé rozesmějí a jestliže mě osobně zkrátka stále fascinuje, kterak tenhle vyzáblý stylista proplétá dojemné s komickým způsobem tak ohromně nevšedním a svojským a jestliže si na konci jeho filmů vždy připomenu, proč stojí za to dívat se na filmy... potom prostě odmítám nařčení z neoriginality už z prostého důvodu jeho irelevantnosti - pro začátek :) Jestli na něm je něco pravdy, bude se to týkat pojetí postav. Těmi jsou jako obvykle dobří, v zásadě rozumní lidé, které Wes představí jako bizardní, beznadějně trapné a směšné, aby nám je v pravou chvíli opět ukázal v polohách a situacích ze "skutečného" světa. Všichni tři Whitmanovic bratři takoví jsou - ve stejnou chvíli karikatury i skuteční lidé. Nejmladší Jack, nejmenší s nejmenším egem a největším knírem, snažící se stylizovat do role svobodného dobrodruha a milovníka. Prostřední Peter, apatický, pochybující a tichý, bez potřeby komukoli cokoli dokazovat v Darjeelingu pravděpodobně supluje obvyklou roli Billa Murrrayho (což je také naznačeno ve vtipném začátku). A Francis, můj nejoblíbenější Whitman, postava, snažící se za každou cenu stmelit mladší brášky ve fungující rodinu, i kdyby ho to stálo všechny peníze, vzhled, zdraví, (téměř) život, a (z důvodu že je to poměrně nesnesitelné hovado :) úctu a lásku samotných bratrů. Jo a ještě tohle - jestliže si po skončení kteréhokoli z filmů Wese Andersona (nejen jeho, samozřejmě :-) uvědomím, proč stojí za to dívat se na filmy, zamýšlím se taky nad tím, jak těžké jsou některé věci postihnutelné kritikou. A často si odpovím, že pramálo :-) Can we agree to that? Let's get some drink and smoke a cigarette. 90% (27.06.2008)

Zajímavý film, u něhož jsem tak trochu na pochybách, jak ho vlastně ohodnotit. Nejsem nikterak velkým příznivcem Indie ani indického prostředí, k této zemi nemám naprosto žádný vztah, což už zřejmě naznačuje, že by mohl z mé strany při vnímání tohoto filmu vzniknout jakýsi problém. Jenže nakonec se tomu tak nestalo, přistoupil jsem na nápad tvůrců a docela mě začalo bavit sledovat tři bratry ve vlaku, kterak se vydávají na duchovní cestu po Indii, bylo to zase něco jiného, něco originálního a osvěžujícího, co bylo rozhodně stravitelné a dalo se na to koukat. Bohužel mi přišlo, že s blížícím se koncem a cílem cesty film upadal na atraktivitě a zajímavosti, zkrátka jakmile hlavní hrdinové opustí pohodlí vlaku, tak mi přišlo, že celý příběh ztratil na zajímavosti. Nevím, možná jsem nebyl před zhlédnutím tohoto filmu dostatečně připraven na to, co mě čeká, možná jsem čekal trochu něco jiného, ale pravdou je, že u tohoto filmu se jen velice těžko rozhoduji, jaké hodnocení udělit, protože z mého pohledu balancuje mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Nakonec jsem se však rozhodl ocenit originalitu a atraktivitu filmu a také velice kvalitní herecké výkony všech zúčastněných, což hrálo velkou roli v tom, že se nakonec tento film v mých očích přehoupl jen velice těsně ke čtyřem hvězdám, které nakonec tomuto filmu uděluji. (22.05.2010)

Omlouvám se, ale nemohu dát lepší hodnocení, protože jsem opravdu dost nudil. Podivínovu režii mám moc rád a některé chvíle, například když hraje Play With Fire od Stonů jsem si vychutnal, ale v globále se dle mého soudu ve filmu nic neodehrává a mě podobné filmy zase až tolik nebaví. Navíc se to celé odehrává v pro mě neatraktivní Indii. Přiznávám filmu že tahle meditace má něco do sebe, ale přesto to vidím tak že po výborném dobrodružství Stevea Zassy je tohle směr, kterým se Anderson vydávat nemusel. 50% (12.04.2014)